Cestopis Etiopie


Volání dálek - cesty, cestování, cestopisy  
 

 Cesta na jih 
 

Pokud byste mi chtěli poslat zprávu, máte k dispozici adresu





Počet shlédnutí od 1.10.2012:
3478





Spřátelené stránky:




1.+ 2. den
     Do hlavního města Etiopie Addis Abeby jsme letěli s tureckou leteckou společností přes Isanbul. Do Turecka jsme letěli dvě a půl hodiny, odtud do Addis Abeby dalších pět a půl hodiny. Obě letadla byly Boeningy 737-800 a byla plně obsazena. Měli jsme štěstí, naše zavazadla dorazila společně s námi.
Kasie hroznovitá
Kolem cest bylo mnoho žlutě kvetoucích keřů, kasií hroznovitých. Tak hojné byly hlavně proto, že jsou jedovaté a tak je nežere dobytek. Foto: Ervín Hausvater
     Přistáli jsme krátce po půlnoci, přímo na letišti jsme si vyřídili vstupní víza a vyměnili peníze. Prošli jsme vstupní celní kontrolou, při které nám rentgenovali zavazadla a pak jsme se před budovou setkali s Romanem, naším průvodcem. Musel čekat před budovou, protože ho z nějakých bezpečnostních důvodů nepustili ani do příletové haly. Pak jsme se ubytovali v hotelu a ještě pár hodin dospali.
Ráno jsme se vydali na cestu, jedinou zastávku v Addis jsme udělali v supermarketu, kde jsme si nakoupili zásoby jídla na ty tři až čtyři dny, kdy máme naplánované stanování. Pak už jsme vyrazili na jih. Čekaly nás celkem tři dny přesunu. První den jsme jeli po velmi dobrých asfaltovaných cestách, takže jsme jeli na místní poměry rychle, s hodinovou zastávkou na oběd jsme za devět hodin ujeli 350 kilometrů. Nocovali jsme ve městě Jimma. Večer v restauraci získávám první zkušenosti s inžarou, kvašenou plackou, která je podstatným zdrojem obživy Etiopanů. Nevím, možná to bylo tím, že jsem ji jedl poprvé, ale připadala mi až nechutně kyselá. Jedl jsem ji později ještě několikrát, to už mi až tak kyselá nepřipadala.

3. den
Guarézy pláštíkové
Cestopis jihozápadní Etiopie: Na stromě kousek od cesty jsme zahlédli několik guaréz pláštíkových
     Jak jsme jeli na jih, byly komunikace čím dál tím horší, místy asfalt, místy prašné, někdy bláto. Na silnicích bylo stále více dobytka, přibývalo vozíků tažených koníkem nebo oslem. Motorek a jízdních kol bylo vidět velmi málo. Všude kolem cest ořou, mají dřevěné háky tažené voly, kterými rozrušují půdu. Ruchadla nebo pluhy, které by půdu i obracely, sem ještě nedorazily. Ve vesnicích a městečcích byla silnice evidentně nejvhodnějším místem pro setkání lidí, kteří tady postávali, klábosili a uhnuli až na zatroubení. I tady se pohyboval dobytek, navíc přibyli psi, kteří se vyhřívali uprostřed vozovky a flegmaticky uhýbali až na poslední chvíli. My jsme žádného nesrazili, ale co jsme viděli, tak jim to evidentně často nevyšlo. Na cestě skoro všude sušili klestí, odhadoval jsem, že chtějí, aby jim ho auta rozdrtily a dřevo pak lépe hořelo. Ale možná jenom na asfaltu jednoduše rychleji schne, protože místy na asfaltu sušili i obilí a u toho určité nechtěli, aby jim ho někdo rozjezdil...
Dobytek na silnici
Obrázky ke stránce cestopis Etiopie: čím více jsme se dostávali na jih, tím horší byly cesty a tím častěji jsme se museli proplétat mezi dobytkem.
     V těchto oblastech zřejmě nejezdí až tak moc turistů, takže děti, pokud zpozorovaly, že v autě sedí ferendži (bílý turista), tak na nás mávaly a pokřikovaly, nejčastěji ju-ju-ju (asi jedno z mála anglických slovíček, která znají, you, tedy ty). Když jsme jim taky zamávali, tak z toho měly opravdovou radost. Ale lišilo se to oblast od oblasti, někde na nás vykřikovaly many-many-many (peníze), někde se na nás i s nezájmem mračily.
Všímám si, že některé děti mají autíčka udělané ze starých plastových lahví, kolečka z uzávěrů a tlačí je před sebou dřevěným prutem. Nebo mají na tom proutku kolečko, nebo honí obruč – cokoliv kruhového tvaru, od staré pneumatiky z jízdního kola až po nějaký ozubený věnec.
Náměstí
Cestou na jih jsme projížděli mnoha městečky a vesnicemi, Na obrázku je náměstí jednoho z nich. Foto: Ervín Hausvater
     Po cestě jsme udělali několik zastávek – na jídlo, na kafe, na záchod, jednou jsme taky zastavili u skupiny paviánů, kteří posedávali u cesty. Na stromech jsme tam zaregistrovali i guarézy.
     Sečteno a podtrženo, i tento den jsme proseděli v autě, za osm hodin jsme ujeli 230 kilometrů. Auta neměla klimatizaci, ale to zatím nevadilo, vzduch nebyl horký, protože jsme se stále pohybovali v poměrně velké nadmořské výšce, kolem 1400 m n.m.. Samozřejmě na přímém slunci bylo vedro, jak se na rovníkovou Afriku patří (jsme ca 6 stupňů nad rovníkem) . Cestou jsme zaznamenali, že probíhá mohutná výstavba krásných, nových, širokých silnic a mostů, za pár let bude celá tato trasa asfaltovaná.
     Nocujeme ve městě Mizan Teferi, ráno nakupujeme s problémy lžíce a misky (nedostatkové zboží), abychom měli z čeho jíst instantní polévky, které si většina z nás veze z Addis Abeby.

4.den
     Třetí den přesunu na jih byly cesty ještě horší, je znát, že se vzdalujeme od civilizace. Jeden úsek kolem hranice s Jižním Súdánem musíme jet z bezpečnostních důvodů v organizované koloně.
     Půlhodinu, než se zorganizovala, jsme strávili v kavárničce (říkejme tomu tak, byl to běžný africký venkovský standard, který se od toho, co si obvykle pod tím názvem představujeme, poněkud liší). Kafe bylo jako vždy velmi silné, jak jsem zvyklý pít kafe bez cukru, tak tady (vlastně všude v Etiopii) jsem sladil.
Brod přes řeku
Jihozápadní Etiopie, údolí Omo: Na jihu už nejsou mosty, ale měli jsme štěstí, hladina vody byla poměrně nízko.
     Ráz krajiny se už mění, sjeli jsme do podstatně níže položeného údolí a kolem cesty je zelená buš. Odpoledne se nám postavila do cesty poměrně velká řeka, přes kterou nevedl most. Byla to řeka Akobo nebo jeden z jejích přítoků. Hladina vody ale naštěstí nebyla vysoko a tak naše terénní Toyoty bez problémů projely.
     Jak jsme se blížili k městu Kibish, začaly se sem-tam u cesty objevovat nahé černé postavy místních obyvatel, Surmů. Právě za tímto kmenem sem jedeme. Přejeli jsme ještě jeden horský hřeben a pak už jsme sjeli do údolí řeky Kibish do stejnojmenného města. Na zdejší poměry je to velkoměsto, jsou tu vojenská kasárna a policejní stanice. Uprostřed návsi stojí dvě boudy, ve kterých vykupují zlato, které se tady v okolí rýžuje.
Tábořiště
Naše tábořiště ve městě Kibish v jihozápadní Etiopii. Foto: Ervín Hausvater
     Civilizace sem ale zatím nedorazila natolik, aby tady někdo postavil hotel. Je to dáno tím, že tato oblast je odříznutá od okolního světa státními hranicemi a řekou Omo, která teče na východ odtud a je tak hluboká, že přes ni nevede brod a most taky zatím nepostavili. Donedávna sem nevedla ani zpevněná cesta, když zapršelo, byl problém se sem dostat. Turistů sem moc nejezdí (naštěstí), protože je to sem kvůli jednomu kmeni velká zajížďka, od nejbližšího mostu přes řeku Omo je to dva dny sem a dva dny zpátky.
     Takže hotel není, budeme tedy stanovat. Jsou tu dvě možnosti, stany je možné si postavit v areálu kasáren, nebo existuje kemp za městem, pár set metrů od řeky. My jsme postavili tábor v tom kempu. Má to jednu nevýhodu – kemp není oplocený a tak se na nás hned od začátku začali „lepit“ asi deseti nebo dvanáctiletí kluci, kteří na sebe pořád upozorňovali, snažili se nám pomáhat při stavění stanů a hlavně žebrali o trička. Člověk od nich neslyšel nic jiného než T-shirt T-shirt T-shirt, tak jsme jim dal přezdívku téšhirťáci, která se docela ujala. Já jsem teda jednomu z nich tričko daroval a to byla chyba, protože ostatní pak znásobili své snažení.
Restaurace
Takto vypadala v Kibishi pravděpodobně nejlepší restaurace. Sedávali jsme na hrbatém, víčky od nápojů
Pokud tam pojedete a budete chtít někomu tričko darovat, nechejte to ve vlastním zájmu raději až na den odjezdu ... Na druhou stranu, člověk by je měl chápat, nebyli jsme jiní a kdybych já v jejich letech potkal černocha, taky bych z něj byl na větvi.
     Večeřeli jsme z vlastních zásob, myli jsme se v řece, asi všichni kromě mne večer zašli do hospody na pivo, to se v Kibishi koupit dá, já jsem byl ale nějak utahaný a tak jsem napsal při čelovce pár poznámek o cestě a šel jsem spát. Při čelovce... Ono to vypadá, jako by bylo kdoví jak pozdě, ale nacházeli jsme se pět stupňů nad rovníkem a tak slunce zapadalo ve tři čtvrtě na sedm (cizineckého ferendži času) a v sedm už byla tma. Rozednívalo se kolem šesté (ferendži).

     Co že to je cizinecký čas (ferendži čas)?
     Etiopie, dříve Habeš, nebyla nikdy kolonizována, takže si zachovala dělení dne na dobu, kdy je světlo a kdy je tma, den a noc. No a čas počítají od začátku dne a noci, tedy například v sedm hodin našeho pojetí času oni mají jednu hodinu. My jsme se s tímto dělením času (habesha) nesetkali, protože Roman (náš český průvodce) i naši řidiči nám časové údaje sdělovali nám obvyklým způsobem (ferendži). Ale kdybyste si zjišťovali třeba odjezd autobusu, ubezpečte se, zda vám sdělují čas v habesha nebo ferendži, jinak byste třeba na nádraží dorazili o šest hodin dříve nebo pozdě.
     Kromě toho používají i jiný letopočet, mají 13 měsíců a jiný začátek roku – mají o 7 let a 8 měsíců méně, než u nás (v roce 2012 mají rok 2004/2005).



Copyright © Vladimír Rýpar a Ervín Hausvater 2012


Zpět: Úvod   ||   Na hlavní menu   ||   Vpřed: Surmové