Cestopis Madagaskar


Volání dálek - cesty, cestování, cestopisy  
 


Pokud byste mi chtěli poslat zprávu, máte k dispozici adresu





Počet shlédnutí od 13.04.2013:
2036


Zajímavé odkazy:







Spřátelené stránky:




     Celý úsek z Morondavy až do Antsirabe je asfaltovaný, v době naší cesty byl stav cesty dobrý, jenom pár kilometrů kolem města Miandrivazo byl asfalt samá díra. I úsek mezi Malaimbandy a Miandrivazo je už nově vyasfaltovaný (starší průvodci ho označují za hrozný), ale na pár místech tu silnice vede přes písečné podloží a tak tu náklaďáky vyjezdily příšerné díry a vlny. Ale to je vždycky záležitost pár desítek metrů a pak je asfalt zase pár kilometrů v dobrém stavu. Máme dlouhý přejezd a tak spěcháme, zbytečně nezastavujeme.
     Celkově jsem se pozastavil nad tím, že vidíme malý silniční provoz. Morondava je přístav a tak bych očekával více kamionů. Možná ale jezdí v noci.
     V Antsirabe spíme ve stejném hotelu Imperial, jako minule. Ráno snídáme ve stejné pekárně, opět dojíme bankomaty a v centru se zastavujeme, protože Miloš shání náhradní diktafon za ten ukradený. Jirka zase potřebuje lepidlo na slepení boty, něco jsme koupili v prodejně s autodíly, ale pak jsem objevil díničku, kde švec opravuje boty a tak si ji nechává slepit tam. Taky kupujeme novou kartu do mobilního telefonu, protože stará zmizela společně s Milošovým mobilem.
     Po skončení nákupů jedeme ke kráterovému jezeru Tritriva. To je několik kilometrů za Antsirabe po prašné cestě, autem je možné vyjet až na sopku, ale musí se zaplatit vstup a za auto.
     Z turistů jsme tu sami, takže prodejci suvenýrů mají převahu. Nabízejí nám hlavně zkameněliny (amonity vcelku i rozříznuté na poloviny a vyleštěné a ježovky), vejce, srdce a koule z leštěného kamene a podobně. Smlouvání vede k prudkému snižování cen, turisti tu už asi dlouho nebyli a tak je potřeba prodat za každou cenu. Na druhou stranu nám připadala vesnice pod sopkou nezvykle pěkně upravená, samé zděné domky s plechovými střechami, takže sem turisti asi přinášejí hodně peněz.
     Dá se sejít dolů do kráteru přímo k jezeru, prý je posvátné, ale pak nám místní řekli, že se tu turisti koupou a tak neodolám a lezu do vody. Pak se přidal i Tono. Voda je velmi hluboká (prý snad 150 metrů), tedy čistá a příjemně osvěžující. Místní se tu nekoupou – jednak je jezero posvátné a taky asi neumí plavat.
Tritriva
Cestopis z Madagaskaru: Kráterové jezero Tritriva
Káry
Cestopis z Madagaskaru: káry tažené zebu
     U jezera jsme se zdrželi více, než bylo zdrávo, pak se ještě zastavujeme na hodinu a půl ve městě Ambositra, kde procházíme nesčetné krámky s dřevěným zbožím. K parku Ranomafana proto blížíme až za tmy.
     Už jsme si zvykli na časté kontroly auta u zátarasů přes cestu, tady nás ale zastavili dva vyžraní policajti na motorkách a začali zdržovat. Usmysleli si, že nás okradou a tak si začali vymýšlet, že máme zavazadla uvnitř auta a že mají být na střeše, tak se do nich kluci pustili, teda hlavně Jirka, protože uměl francouzsky. Začali si vymýšlet, že jsme novináří, že to rozmázneme v tisku... Policajt prohlásil, že ty zavazadla tolerovat může, ale že řidič má místo jakéhosi papíru fotokopii a má mít originál a to že tolerovat nemůže. To, že jsme doteď projeli už snad dvaceti kontrolama, ho nezajímalo. Prostě nás zkasíroval o 10000Ar a když jsme vyžadovali doklad, odmítli ho vystavit. Takové praktiky jsou prý u policajtů na Madagaskaru běžné.
     Možná návštěva lemuřího parku kousek před Ranomafanou se kvůli pokročilému času samozřejmě nekoná, navíc je cesta kolem Vohiposy a Ambohimahasoy samá serpentina a samá díra. Před námi jede kolona náklaďáků. Pesimisticky předpokládám, že teď ještě jedeme po dobré silnici a že špatná cesta teprve přijde, ale odbočka z hlavního tahu směrem na Ranomafanu je výborném stavu, nově vyasfaltovaná. Tady už auto může jet rychleji, takže kolem půl desáté dojíždíme do Ranomafany do hotelu U kašpara (Chez Gaspard). Máme přes Sašu zamluvené dvě chatky za vcelku přijatelnou cenu.
     Už večer jsme se v recepci poptali po nějakém průvodci, za chvíli přišel a domluvili jsme se na druhý den. Bylo to prakticky zbytečné, protože u brány do parku ráno seděl průvodců dostatek, stejně jsme sebou museli vzít ještě jednoho, protože limit je 4 turisti na jednoho průvodce. Jeden nás provázel a druhý šmejdil po okolí a hledal lemury a směřoval naši skupinu správným směrem.
     Drobně mrholilo, ale to asi tak nějak k deštnému pralesu patří. V této části nebyly nějak extrémně mohutné stromy, ale hlavně stromky odhadem do průměru kmene deset centimetrů. Primární prales se od sekundárního lišil hustějším porostem na zemi, já bych je od sebe nerozeznal.
Lemur
Cestopis z Madagaskaru: bamboo lemur
Lemur
Cestopis z Madagaskaru: bamboo lemur
Brod
Cestopis z Madagaskaru: brod přes řeku
Vodopád
Cestopis z Madagaskaru: vodopád na hranici parku
     Postupně jsme prý viděli všechny druhy denních lemurů, které se tady vyskytují. Některé lemury šlo dobře vyfotit, jiní ale byli vysoko v korunách nebo v protisvětle. Nesmím vlastně zapomenout na pijavice – nebyly velké, ale bylo jich tu opravdu mnoho.
     Odpoledne po procházce parkem jsme se v jedné restauraci zastavili na oběd, ale musím konstatovat, že tam teda vařit neuměli. Já jsem si dal jazyk ze zebu, to vcelku šlo, ale maso, co si dali kluci, nešlo ani pokousat. Pak jsme si zašli na hotel pro plavky a šli jsme se vykoupat do termálního bazénu. Tam jsme se bavili s místními dívkami, jeden místní kluk překládal do angličtiny, prostě sranda. Pak nám jedna z dívek řekla, že zná super restauraci, kde se dobře vaří, že tam pracuje, jenom má dneska volno, tak jsme se tam nechali zavést. Skončili jsme ve stejné díře, kde nám před pár hodinami servírovali ty podrážky. Dali jsme si tam ze zdvořilosti alespoň pivo, ale jídlo jsme tam už neriskovali.
     Cestou na hotel jsme v jedné hospodě zahlédli kluka, který nás provázel v parku. Propíjel tam asi se dvěma kamarády peníze, které jsme mu zaplatili – zrovna se mu narodilo dítě. Tak jsme se na chvíli připojili a zaplatili rundu.
     Ptali jsme se, kolik dětí mají obvykle místní rodiny, dříve to prý bylo sedm synů a sedm dcer, ale dnes prý už rodiny mívají do sedmi dětí. Později jsme se ptali i jiných lidí, ti nám zase řekli, že v současnosti jsou v rodině málokdy více než dvě děti, tak jsme z toho stejně nebyli moc moudří.
     Abych nezapomněl –park i vesnice se jmenují Ranomafana a to znamená Horká voda, podle těch termálních pramenů.
     Ráno pokračujeme v cestě na jihozápad. Nejprve jsme se vrátili na hlavní tah a pokračujeme směrem na jihozápad. Děláme více než dvouhodinovou zastávku ve městě Fianarantsoa, napřed na snídani a pak Miloš opět marně shání diktafon, aby mohl dělat rozhovory pro svůj film. Zkoušíme v jedné prodejně k mé videokameře připojit různé externí mikrofony, ale z nějakých důvodů žádný nefunguje.

Zebu
Cestopis z Madagaskaru: Stádo zebu, které jsme potkali na silnici před městem Ambalavao
Krajina
Cestopis z Madagaskaru: krajina před městem Ambalavao
           Díky zcela hladkému průběhu cesty jsme dokonce jeden den v předstihu proti plánu a tak jsme se rozhodli navštívit park Ardringitra. Napřed jsme volali do jednoho kempu, tam nám řekli, ať tam nejezdíme, že počasí je na houby, že tam prší. Nevzdali jsme se, ve městě Ambalavao jsme zahlédli infocentrum a tak jsme se tam poptali, nějakou konkrétní odpověď jsme nedostali, ale potvrdili nám, že na cestu do východní i do západní části parku potřebujeme lepší auto a to že si máme zajistit ve městě. Požádali jsme tu paní, aby našemu řidiči vysvětlila cestu a ten nás pak bez problému zavezl k místní cestovní kanceláři, která byla přímo na autobusovém nádraží. Borec nám tam řekl, že počasí by mělo být O.K., koukl i do internetu na předpověď a ta byla taky vcelku optimistická. Nabídl nám cestu jak do východní, tak do západní části parku, zvolili jsme tu západní, protože je lépe přístupná (z Ambalavao za dvě hodiny, kdežto do východní to trvá o hodinu více). Zaplatili jsme si noc v tamním kempu a dopravu větším minibusem, protože náš mercedes Vito by tam neprojel, protože má příliš nízký podvozek. Domluvili jsme si sedmihodinový trek kolem Tsaramoro.
     Náš řidič nás chtěl zavézt do nějakého hotelu v centru města Ambalavao, ale chlap z cestovky tvrdil, že je ten hotel zbytečně drahý a doporučil nám hotel Le Tropik na okraji města. Dokonce nás tam na motorce doprovodil (možná dostal provizi, budiž mu přána). Dohodli jsme se, že nás jeho autobus u hotelu vyzvedne v pět ráno.
     Pokoje byly pěkné a za směšnou cenu, tak jsme si domluvili ubytování, ale hned jsme ještě odjeli do nedaleké soukromé rezervace Anja, kde je možné vidět lemury kata.
     Soukromá rezervace znamená, že vesnice dostala od státu nabídku, aby přírodu v tamních kopcích chránila, asi dostali nějaký příspěvek a teď tam mohou vodit turisty, inkasovat vstupné a mnoho lidí má zaměstnání jako průvodci. Lemurům se tam prý dobře daří a množí se. Provedli nás po rezervaci, viděli jsme mnoho lemurů, některé zcela zblízka, ukázali nám léčivé rostliny, skalní hroby, jeskyně, ve kterých se dříve skrývali vesničané i s dobytkem před vojsky už nevím jakého krále-dobyvatele... Vylezli jsme taky na jednu skálu, ze které byl pěkný výhled do okolí. Jestli někoho zajímá můj názor, tak návštěvu doporučuji.
Anja
Cestopis z Madagaskaru: vstup do rezervace Anja
Lemur
Cestopis z Madagaskaru: lemur kata, detail hlavy
Lemur
Cestopis z Madagaskaru: lemur catta v rezervaci Anja
Lemuři
Cestopis z Madagaskaru: lemuři kata na sromě
Procházka parkem
Cestopis z Madagaskaru: rezervace Anja byla založena v pěkné krajině
Skupinová fotka
Cestopis z Madagaskaru: část naší skupiny v rezervaci Anja
     Večer jsme samojediní v luxusní hotelové restauraci. Číšník nás překvapil tvrzením, že můžeme dostat cokoliv, co je na poměrně rozsáhlém jídelním lístku. Vzali jsme ho za slovo a začali jsme nějakými místními speciálními klobáskami, následovala žabí stehýnka a zeleninový salát. Jako hlavní chod zebu steaky na pepři, jako zákusek, pokud si dobře pamatuji, nějaké palačinky. Bíle víno nebylo vychlazené, tak jsme začali červeným a pokračovali růžovým.
     No, zkrátím to: klobásky vyly z fritézy tak vysmažené, že neměly žádnou chuť, žabí stehýnka mě neuchvátila (možná mi chybí to francouzské nadšení pro věc). Místní vína, na tom jsme se shodli všichni, připomínala chutí nejspíš tak čučo. Jenom ty steaky byly vynikající. Útrata za 7 lidí: úsměvných 1500Kč.

Zpět: Morondava   ||   Na hlavní menu   ||   Vpřed: Ardringitra