Cestopis Japonsko - Plovoucí Toria na ostrově Miyajima


Volání dálek - cesty, cestování, cestopisy  
 
Pokud byste mi chtěli poslat zprávu, máte k dispozici adresu






Spřátelené stránky:





Okayama a Kurashiki


Na Miyajima
Na ostrově Miyajima
Druhý den ráno byl ve znamení zmatků. Sekerovi chtěli ještě půl dne zůstat na ostrově, takže jsme měli odjíždět jenom my tři a Veronika s přítelem, ale nějak jsme se špatně domluvili a tak se stalo, že naše trojice byla v přístavu o hodinu dříve. Napřed jsme si mysleli, že se za námi přiřítí na poslední chvíli, ale teprve až když jsem se díval na místenky na vlak z Hiroshimy, zjistili jsme, že jsme tu nějak brzo.
Protože v tuto dobu bychom museli čekat dlouho na JR trajekt a zrovna odjížděl nějaký soukromý, koupili jsme si rychle lístky a nastoupili v poslední vteřině před odjezdem.
Na pevnině jsme nastoupili do vlaku směr Hiroshima. Byl pěkně natřískaný, byla zrovna špička. Trochu jsme měli strach, jak to bude vypadat v šinkanzenu do Okayamy, ale dokonce jsme dostali i místenky, sice do kuřáku, ale nebyl to problém - odsávání fungovalo velice dobře, takže i když tam lidi kouřili, nebylo tam příliš nakouřeno.
Zahrady Korakuen
Zahrady Korakuen
V Okayamě jsme chvíli hledali hotel a nakonec jsme se museli zeptat, protože nějakým omylem jsem měl naprogramovanou polohu hotelu o blok špatně. Nějaká paní nám ale hotel ukázala, takže jsme si tam uložili věci a pak jsme se pěšky vydali k zahradám Okayamakorakuen. Ty jsou hned vedle hradu, ale tam jsme ani nešli, protože jde opět o novodobou rekonstrukci.


Japonský můstek
Zahrady Korakuen -  Japonský můstek
Častým prvkem v japonských zahradách je můstek, třeba přes vodní kanál nebo na ostrůvek v jezírku. Ten můstek na snímku vpravo se nachází v zahradách Korakuen v Okayamě. Není to sice tradiční klenutý japonský můstek, ale vypadá nádherně, ne? A to je i cílem takového japonského můstku - často se nestaví kvůli nutnosti přejít přes vodu (mezi námi, zrovna tento je pěkně nepraktický), ale slouží jako potrava pro oči.


Když se hlavně Tamara dost nabažila zahrady, vrátili jsme se na nádraží a odjeli jsme do Shin-Kurashiki, kde jsme si zašli do historického centra. Panovala tu atmosféra jako někde na Kampě, po kanále jezdily lodičky, na ulicích prodávali své zboží všelijací řemeslníci - výrobky z drátu, plechu, byli tu i malíři... Na ulicích bylo mnoho obchůdků, které jsme z části taky prošli.
Hrad Himeji
Hrad Himeji
Prošli jsme ještě nějaký chrám, v nákupní pasáži jsme našli opravdu velkou a dobře zásobenou prodejnu keramiky. Ve vedlejším obchodě jsem si koupil za 4000 yenů další nůž, tento byl z normální oceli (ne z damascénské).
Večer jsme se na hotelu setkali se Sekerovými, kteří mezitím dorazili. Veronika s přítelem už měla jiný program a už jsme se v Japonsku neviděli.


Nara a Himeji


Ráno jsme se opět rozdělili, Sekerovi si chtěli prohlédnout Okayamu, my jsme už ale směřovali do Nary. Přes den jsme se ale zastavili v Himedži (Himeji), protože jsme se chtěli podívat na zdejší hrad a zahradu. V zahradě jsme viděli zahradníky, jak s mravenčí trpělivostí přetrhávají jehličí na borovicích.
Do Nary jsme dorazili večer, museli jsme přesedat v Shin-Osace a pak znovu v Osace. Hotel jsme měli dva kilometry od nádraží, takže jsme si vzali taxi. Nara byla jediné město, kde jsme zažili dopravní zácpy.
Tódaidži
Tódaidži, největší socha Buddhy umístěná v největší dřevěné stavbě světa.
Druhý den jsme už společně se Sekerovými věnovali prohlídce pamětihodností, začali jsme u Tódaidži (Tódaiji), největší sochy Buddhy umístěné v největší dřevěné stavbě světa. Byly tu mračna školáků, asi měli ve škole volno a tak šli na výlet. Měli sebou sešity a opisovali si informační tabulky - asi měli za úkol psát referát o výletě a tím se pocvičit v psaní znaků..
Po městě volně pobíhaly srnky, na každém rohu bylo možné pro ně koupit jakési oplatky a krmit je.
Postup výroby nožů
Postup výroby nožů s vsazeným ostřím z jiné oceli
Když jsme přecházeli ke svatyni Kasuga Taisha Shrine, míjeli jsme dvě velké prodejny nožů. Sice jsem v první chvíli odolal a nic nekoupil, ale pak se mi to rozleželo v hlavě a po obědě v nedaleké jídelně jsem se tam vrátil a koupil jsem třetí nůž.
Procourali jsme město, věnovali jsme se trochu i shoppingu, koupili jsme nějaké čaje a Tamara nakoupila zase nějakou keramiku. Ráno jsme taxíky dojeli na nádraží. Tam jsme se definitivně rozloučili se Sekerovými, kteří tu ještě chtěli strávit den a pak odjeli do Kjóta, odkud pak o dva dny později odletěli domů.


Futaminora - Meotoiwa


My jsme zamířili do Kjóta hned, tam jsme se ale nezdrželi, přesedli jsme do šinkanzenu a odjeli do Nagoyi. Vychutnali jsme si naši poslední cestu šinkanzenem, přesedli na normální vlak a zamířili k Ise-Shi.
Meotoiwa
Futaminora - spojené skály Meotoiwa
Naším cílem byla Futaminora a tamní spojené skály Meotoiwa. Obrázky těchto skal spojených provazem jsou na mnohých prospektech cestovních kanceláří a v mnoha průvodcích. Tamara žila v domnění, že to bude velká turistická atrakce.
Vystoupili jsme na miniaturním nádražíčku. V budově nádraží jsme sice našli nějaké skříňky na zavazadla, ale byly to ty nejmenší, kam se naše batohy nemohly vejít ani náhodou.
Snažili jsme se domluvit s výpravčím, jestli bychom je nemohli někde nechat, ale zkříženýma rukama naznačil, že ne a pak se hluboce uklonil. Batohy jsme nakonec nechali schované za živým plotem před jakýmsi obchůdkem, když jsme se napřed zeptali na svolení.
Skály byly vzdáleny pár set metrů od nádraží, došli jsme tam pěšky. Nafotili jsme je za pět minut a abychom zabili čas, podívali jsme se ještě do nedalekého nákupního centra. Do svatyně na kopci nad Spojenými skalami jsme nešli, byli jsme už svatyní a chrámů přesycení. Pak už jsme se vrátili k nádraží, vyzvedli jsme si batohy. Nabídli jsme jim nějaké peníze, ale odmítli. Pak jsme zase
Jezevec
Sochy jezevců, kteří prý nosí štěstí, jsme viděli každou chvíli
sedli do vlaku a jeli jsme k Ise Shima Youth Hostelu, který ovšem nebyl v Ise-Shi, ale v Anagawě, což je dvacet kilometrů na jih.Tamara tento hotel vybrala omylem protože si myslela, že leží v Ise Shi. Já jsem sice věděl, kde ten hotel leží, ale myslel jsem si, že když to je youth hostel v rezervaci, budou tam v okolí nějaké možnosti treků. Rychle jsme zjistili, že tento YH je zaměřený na rodinnou rekreaci, byly tu rodinky Němců s dětičkami, které se tu ubytovaly asi kvůli nedalekému zábavnímu parku. Propagační materiály a mapky na recepci nás nezaujaly a tak i když jsme tu měli rezervaci na dvě noci, zaplatili jsme jenom jednu noc.
Po ubytování nastal klasický problém, kde se najíst. Na recepci nás poslali do kilometr vzdálené restaurace, ale tam nám řekli, že je plno. Hledali jsme dále, nějaký pán nás poslal do jiné, pro změnu čínské restaurace, která byla ovšem o další kilometr dále. Tady jsme měli štěstí, právě se uvolnil stůl a tak jsme se rychle a docela dobře najedli.
Ráno jsme se sbalili a bez dalšího shánění podrobností o možnostech trávení volného času v okolí jsme odjeli do Nagoyi.


Nagoya


Šli jsme do stejného hotelu, kde jsme měli rezervaci i na příští den a měli jsme štěstí, že měli volný troják. Sice to byl kuřák, ale nebyl tam zápach po cigaretách. Pokojík to byl maličký, ale když jsme umístili naše batohy úsporně pod stůl a za žebřík na palandu, dalo se tam i otočit. Ale co více si přát za 3080 Yenů za osobu a noc včetně slušné snídaně přímo u nádraží?

Hrad Nagoya
Hrad v Nagoya
Poté jsme vyrazili směrem k hradu. Cestou jsme se zastavili v centru porcelánu, je tam jedna veliká hala, ve které prodávají porcelán a nějaká muzea věnovaná porcelánu, ale ani tady Tamara nesehnala svůj vysněný červený porcelánový čajník.
Večer cestou k hotelu jsme v sedmém patře autobusového nádraží našli otevřené restaurace, takže jsme neměli problém s jídlem. Poblíž jsme si ještě poslechli Peruánce, kteří tam vyhrávali na ulici a stavili jsme se na nádraží, abychom se podívali, jak nám zítra pojedou vlaky.


Inuyama


Hrad Inuyama
Hrad Inuyama
Předposlední den jsme si zajeli do Inuyamy na hrad, ale bylo to už takové "všechno na jedno brdo", prostě ty hrady jsou si všechny podobné. Na mapce, kterou jsme dostali v informačním středisku, jsme našli jakési centrum keramiky, ale vyklubala se z toho jedna dílnička s malou prodejnou, nic, co bychom už tisíckrát neviděli.
Cestou zpět u nádraží jsme zahlédli jakéhosi mnicha, v hnědém hábitu se slaměným kloboukem, který tam zvonil na ruční zvonek a žebral. Tonda si ho chtěl z dálky vyfotit, ale ani nestačil ten foťák vytáhnout a ten mnich se na nás vyřítil a začal cosi vykřikovat a ohánět se po nás tím zvonkem.

Poslední den jsme bez problémů dojeli na letiště a odletěli přes Helsinky do Vídně, odkud jsme autobusem dojeli před půlnocí do Brna. Přenocoval jsem u Tamary a ráno jsem pokračoval domů. Ještě pár dní jsem se vzpamatovával z osmihodinového časového rozdílu.


Zpět: Cestopis Japonsko - část druhá Na hlavní menu Vpřed: Fotogalerie Japonsko- část první