Cestopis Japonsko - Plovoucí Toria na ostrově Miyajima


Volání dálek - cesty, cestování, cestopisy  
 
Pokud byste mi chtěli poslat zprávu, máte k dispozici adresu






Spřátelené stránky:




V sobotu 11. října 2008 jsme se autobusem Studenagency dopravili na letiště do Vídně, odkud jsme měli letět se společností Finair přes Helsinky do japonského města Nagoya. Píšu měli, protože po několika hodinách čekání na letadlo do Helsinek už bylo víceméně jasné, že dálkový let do Japonska nestihneme.
Po přistání v Helsinkách se tušení změnilo v jistotu - měli jsme zpoždění 4 hodiny a přípoj byl už půl hodiny pryč.
Na přepážce Finair nám nabídli možnost letět ještě ten samý den, ale do Osaky. Protože jsme neměli moc na výběr, souhlasili jsme, vyfasovali jsme nové palubní lístky, poukázku na občerstvení v hodnotě 20 Euro a po dalších 3 hodinách čekání jsme odletěli, směr Osaka.

Shinkanzen
Shinkanzen - souprava Nozomi-700
Tam jsme přistáli o pár hodin později, než byl plánovaný přílet do Nagoyi. Prošli jsme imigrační kontrolou a vyzvedli jsme si zavazadla, která naštěstí přiletěla s námi do Osaky, i když na nich pořád visely pásky s cílem určení Nagoya. Našli jsme vlakové nádraží a vyzvedli jsme si předem zaplacené railpasy, které nás opravňovaly k bezplatnému používání většiny spojů provozovaných společností JR.
Nejbližším vlakem jsme odjeli do Shin-Osaky. Zajistili jsme si místenky do Shinkanzenu (pro držitele railpasu zdarma) a protože do odjezdu zbývalo dost času, stavili jsme se ještě na oběd v jedné z restaurací na nádraží.
Při nástupu do vlaku jsme zjistili, že přijela souprava typu Nozmi 700, i když tento spoj je deklarován jako Kodama (vlaky Nozomi nejsou pro držitele railpasu zdarma), takže jsme si hned první den užili jízdu tímto nejrychlejším a asi nejlépe vybaveným japonským vlakem.
Na nástupišti jsme se museli zorientovat, kde zastaví vagón, do kterého máme místenky.
Informační tabule - japonská
Informační tabule na nádraží - japonská verze se v pravidelných intervalech střídala s anglickou verzí
Informační tabule - anglická
Informační tabule na nádraží - anglická verze
Člověk si musí na orientační tabuli všimnout, kolik vagónů bude mít vlak, do kterého chce nastoupit a ze změti popisek na podlaze nástupiště si vybrat ty správné. Na informační tabuli je taky uvedeno, které vagóny jsou nemístenkové. Nastupovat je třeba rychle, vlaky stojí obvykle jenom velmi krátce.
Cesta do Shin-Yokohamy nám rychle uběhla, tam jsme přešli z shinkanzenového nádraží na normální a se třemi přestupy jsme dojeli do Kamakury. Orientace na nádražích nám nedělala větší potíže, všechny informační tabule zobrazovaly informace dvojjazyčně (japonsky a anglicky). Ze začátku nám chvíli trvalo, než jsme se zorientovali, která fronta na nástupišti patří ke kterému vlaku, ale to jsme časem taky zvládli. Na svělelné tabuli je u jednotlivých vlaků uveden nějaký symbol, například kolečko, čtvereček, trojúhelník a stejný symbol pak je namalovaný na nástupišti na zemi na místě, kde bude mít příslušný vlak po zastavení dveře.


Kamakura


V Kamakuře jsme byli o půl deváté večer. Neměli jsme dopředu udělanou rezervaci, měli jsme tu být o hodně dříve a plánovali jsme oběhnout vytipované hotely a najít si nějaké levné ubytování, ale vzhledem k pokročilé denní době jsme zamířili k hotelu New Kamakura, který je hned u nádraží. Měli sice skoro plno, ale pro nás tři se ještě místo našlo. Cena byla trochu vyšší, než jsme plánovali, Y6000 za osobu, ale už jsme neměli chuť pobíhat po městě. Jak se později ukázalo, udělali jsme dobře, protože v Japonsku po setmění "chcípl pes" - v šest večer se všechno zavírá, včetně restaurací (!), výjimku tvoří supermarkety. Čím menší město, tím hůře a Kamakura je na japonské poměry maličká. Ani v hotelech na recepcích později večer zpravidla nikdo není.
Před spaním jsme se ještě prošli po okolí hotelu a v supermarketu jsme nakoupili něco k jídlu a k pití. Cestou jsme skoro nikoho nepotkali a nejezdila ani skoro žádná auta, neviděli jsme žádnou otevřenou restauraci.

Kencho-ji
Budova v chrámu Kencho-ji
Ráno nás přivítal pěkný den. Vláčkem jsme přejeli jednu zastávku do Kita-Kamakury a o pár minut později jsme se už procházeli po areálu buddhistického chrámu Engakuji. Stejně jako do skoro všech ostatních větších chrámů v Japonsku se tu platí vstupné.
Postupně jsme se pěšky přesunuli k několika dalším chrámům. Nejzajímavější asi byl Velký Buddha Daibudtsu, ale na druhou stranu tam zase byly největší davy návštěvníků.
Při návštěvě Hasedera Temple, který leží kousek od Daibutsu, se už začalo smrákat. V Japonsku nemají letní čas a tak se tu stmívá velmi brzo, v této roční době už kolem půl šesté. Nabrali jsme proto směr k hotelu. Cestou jsme se zastavili v supermarketu a nakoupili jsme si zásoby na další dva dny, které jsme chtěli strávit v národním parku Chichibu - Tama.
Na hotelu jsme si vyzvedli klíče od nového pokoje, protože ty dva ze včerejška jsme museli uvolnit (měl je rezervované někdo jiný).
Byl to opět pokoj západního typu, tedy s normálním nábytkem a postelemi.


Chichibu - Tama


Ráno dalšího dne jsme si přivstali a už několik minut před šestou jsme nastoupili do vlaku, kterým jsme odjeli do Ofuny, kde jsme přestoupili na rychlík do Tokya. Trochu nás udivilo, že je vlak sestaven pouze z místenkových vozů (za dobu našeho pobytu v Japonsku jsme jiný vlak bez nemístenkových vozů nepotkali), ale naštěstí bylo místa dost, i když jsme museli dvakrát místa uvolňovat, seděli jsme celou cestu.
V Tokyu jsme hned u eskalátorů z nástupiště našli skříňky na úschovu zavazadel. Byly tam docela malé schránky za Y300 i takové, do kterých by se vlezly celé naše batohy, ty stály Y600 na den, vhazovat se mohou jenom stoyenové mince.
Věci, které jsme nepotřebovali pro trek, jsme tam uložili a pak jsme přešli do shinkanzenové části nádraží a odjeli jsme Shinkanzenem typu Kodari (to je ten nejpomalejší, který má nejvíce zastávek) do zastávky Kumagaya. Tam jsme vyhledali nástupiště soukromé společnosti Chichibu Tesudo. Na této železnici naše railplasy neplatily, takže jsme si koupili lístky.
Informační tabule - japonská
Informační tabule na nádraží Kumagaya - zde pouze v japonštině
Na nástupišti nás čekalo malé překvapení - veškeré informační tabule a nápisy byly pouze v japonštině. V podstatě jsme ani nevěděli, kterým směrem máme jet, museli jsme se zeptat. Zeptat, to je trochu nadnesené, my jsme neuměli japonsky, oni zase anglicky, takže ptaní se omezilo na to, že jsem řekl název stanice, do které jsme chtěli jet a ukázal jsem na kolej, o které jsme si mysleli, že by to měla být ta správná a ten železničář pokýval hlavou, že ano.
Když už jsme seděli ve vlaku, zapnul jsem ještě navigaci a zkontroloval, jestli se vzdálenost k cíli zmenšuje.
Vystoupili jsme ve stanici Mitsumineguchi, což je konečná zastávka. Přímo naproti železničnímu nádraží stál na zastávce autobus, takže jsme zašli za řidičem a snažili jsme se dopátrat, jak se dostaneme k dolní stanici lanovky, která vede na horu Mitsumine a je asi 6 km daleko. Řidič vystoupil z autobusu, přešel k mapě, která visela na zastávce, ukázal na místo, kde měla být lanovka. Tam jsme viděli jenom bílý flek, jak někdo mapu opravil barvou. Zkříženýma rukama nám naznačil, že lanovka už nejezdí a ukázal nám jízdní řád autobusu, kterým je možno vyjet až na Mitsumine.
Jízdní řád připomínal spíše noty na buben, ve všední den jezdí autobusy tři, ve svátky jich jezdí pět za den. To nám trochu zkřížilo plány, protože jsme na autobus museli čekat přes dvě a půl hodiny.
Hned vedle zastávky stála restaurace. Majitelka neuměla ani slovo anglicky, její muž na tom byl prakticky stejně. My jsme zase neuměli ani slovo japonsky. Měli tam nějaké mapky, tak jsme jimi začali listovat. Přišel za námi majitel, tak jsme mu naznačili, že se chceme dostat na Mitsumine a ukázali jsme mu na mapce lanovku. Zkříženýma rukama nám potvrdil, že lanovka už nejezdí a odněkud vytáhl jízdní řád autobusu. Samozřejmě tam byly uvedeny ty stejné tři autobusy jako na autobusové zastávce. Zakroužkoval nám, kterým autobusem máme jet, ale tím naše konverzační možnosti skončily.
Jeho paní zatím něco dělala v kuchyni, tak jsme si mysleli, že dostaneme něco k jídlu. Mezitím se obloha stále více zatahovala. Na asfaltu před restaurací se objevovaly první dešťové kapky.
Paní nám přinesla každému jednu bramboru.
To nás trochu zaskočilo, ale tak nějak jsme si mysleli, že ještě nic nemá uvařeno (byli jsme jediní hosté) a že je to jenom předkrm na ukrácení dlouhé chvíle. Pak se dlouho nic nedělo a paní donesla každému kávu. O.K., tak jsme ji vypili, usoudili jsme, že tady nám pšenka nepokvete a rozhodli jsme se změnit lokál.
Ve vlaku
Ve vlaku soukromé železnice Chichibu-Tesudo
Vytáhl jsem peněženku, povytáhl bankovky a naznačil, že zaplatíme. Paní rezolutně zkříženýma rukama naznačila, že platit nemáme, ale když jsme se začali zvedat, stoupla si mezi nás a dveře, nechtěla nás pustit a naznačovala, že si máme sednout. Mysleli jsme si, že něco vaří a že máme počkat, tak jsme si zase sedli.
Paní přinesla každému jedno vajíčko uvařené natvrdo.
Rozpaky.
Nakukoval jsem do kuchyně, snažil jsem se naznačit, že chceme něco k jídlu.
Paní před každého postavila malou misku s nějakými křupkami. Byly dobré, jenom se po nich zaprášilo. Po chvíli postavila paní před každého misku s polévkou a z jejího pohledu jsme pochopili, že ty křupky se měly nasypat do té polévky. No nic, tak jsme ten vývar, ve kterém plavalo několik nudlí, snědli bez křupek a pokusili jsme se znovu zaplatit a odejít, zase neúspěšně.
Mezitím do restaurace přišli tři lidi a dostali normální jídlo, které ta paní celou dobu vařila v kuchyni. Asi ho měli dopředu objednané, nebo co... Konečně se přiblížila doba odjezdu autobusu. Paní nás dovedla na zastávku a počkala, než nastoupíme do správného autobusu. Peníze za jídlo odmítla. Problém byl, že docela nepříjemně mrholilo a když jsme dojeli na horu Mitsumine, tak tam už hustě pršelo. Nebyla to jenom nějaká bouřka nebo přeháňka, ale šedivý příkrov od obzoru k obzoru.
V nepříliš dobré náladě jsme se chvíli courali po svatyni Mitsumine Shrine, sešli jsme kousek z kopce k osadě Mitsumine. Kousek před ní jsme se ale otočili k návratu. Míjeli jsme opuštěný dům v japonském stylu. Vyražené dveře svědčily o tom, že už tam byl někdo před námi. Můj návrh, abychom tu přespali (když nic jiného, bylo tu sucho) a ráno se podle počasí rozhodli, co dále, Tamara rozhodně odmítla, že je tam vlhko a kdesi cosi. Moje varování, že když teď pojedeme do Hakone Yumoto, že tam budeme pozdě v noci a že už neseženeme ubytování nezabralo, takže jsme došli na zastávku autobusu, kde jsme hodinu seděli, sjeli jsme autobusem do Mitsuminegushi a vlakem jsme pak přes Tokio, kde jsme si vyzvedli batohy z úschovny, odjeli do Hakone Yumoto.


Hakone - Yumoto


Noc v garáži
V této garáži jsme nouzově nocovali
Dojeli jsme tam o půl jedenácté v noci, pršelo a moje předtucha se vyplnila. V hotelech, kde měli v noci na recepci službu, mi řekli, že mají plno (ony to stejně byly hotely odhadem za 15 tisíc yenů za noc) a ve dvou malých hotýlcích, které jsem potmě našel, nikdo nebyl. Skončili jsme nakonec ve spacácích v jakési garáži. Naštěstí tam nikdo v noci nepřijel.
Ráno jsme se zkusili ubytovat v hotelu Ra Kuun, ale nikdo tam pořád nebyl. Čekali jsme marně půl hodiny a pak to Tonda zkusil v nedalekém Kappa Tengoku. Tam měl štěstí, našel ve vedlejším baráku majitele a mohli jsme si dát batohy do v tu chvíli ještě neuklizeného pokoje.
Na nádraží jsme si koupili dvoudenní paušální jízdenku, která platila v této oblasti a vláčkem jsme odjeli do Gory. Chtěli jsme se tu nasnídat, ale všechno bylo zavřené. V deset hodin otevřel kiosek na nádraží a tak jsem si koupil alespoň dvě obložené housky.
O něco později pak konečně odjížděla lanová dráha na Sonzan, tam jsme přestoupili na lanovku a vyjeli na horu Ovakudani.
Počasí nebylo nic moc, sice nepršelo, ale byla mlha a o nějakém výhledu do okolí nemohlo být ani řeči.
Regulace sopky
Byly tu velké problémy s erozí, proto horká sopečná zřídla regulují
Podívali jsme se shora do takové strže, kde na povrch vyvěrala nějaká horká zřídla. Byla tam vidět mnoho trubek a kamenných koryt, dočetli jsme se, že tu byly velké problémy s erozí, docházelo k sesuvům.
O pár set metrů dále se nalézá oblast Ovakudani, kde ze země také vyvěrá několik horkých zřídel a zde je také hlavní zdejší "atrakce": prodávají tu vejce vařená v sopečné páře. Na těch vejcích je zajímavé, že působením síry obsažené v páře skořápky zcela zčernaly a ztmavl i vnitřek vajec. Japonci je kupovali jak na běžícím pásu - podle nějaké pověry ten, kdo sní pět těchto vajec, bude žít o deset let déle.
Neviděli jsme důvod, proč se zde déle zdržovat a tak jsme nasedli do lanovky a sjeli do Togendai k jezeru Ashi. Dolní stanice lanovky slouží zároveň jako přístaviště lodí, kterými je možné cestovat po jezeru.
Lodě na jezeře Ashi
Lodě na jezeře Ashi
Lodě vypadají jako staré plachetnice, ale poháněné jsou dýzlovými motory.
Udělali jsme okružní jízdu po jezeře (zdarma, protože i na lodích platí Hakone free pasy) a vystoupili jsme zase v Togendai. Odtud měl každých třicet minut jezdit autobus do Hakone-en k lanovce na horu Komagatake. Jízdní řády ale neplatily, museli jsme čekat přes hodinu. Tuto lanovku jsme si museli platit, protože patří jiné společnosti.
Na Komagatake bylo protivně - byla mlha a mrholilo. I tak jsme se vydali na krátký trek, přešli jsme z Komagatake na Ovakudani. Cestou začalo pršet, Tonda tvrdil, že to jenom padá mlha, ale výsledek byl stejný - člověk se buď potil pod pláštěnkou nebo mokl.
Cestou jsme v podstatě nic neviděli - jednak kvůli počasí, ale taky díky tomu, že cesta vedla celou dobu lesem. V některých místech eroze proměnila pěšinku v dvoumetrovou strž.
Jednou z posledních lanovek jsme sjeli do Gory a vláčkem jsme se dopravili do Hakone Yumoto.
Ryokan Kappa Tengoku
Pokoj v ryokanu Kappa Tengoku
V hotelu jsme měli docela prostorný pokoj v japonském stylu, to značí velká místnost, na podlaze rákosové rohože tatami. Nízký stolek a televize, tím vybavení končilo. Spalo se na matracích, které se rozkládají na zem. Záchod byl na chodbě, kde byly taky dvě umývadla. Jako koupelna sloužila klasická japonská lázeň - ofuro, v tomto případě napájené vodou z horkého pramene.
Večer, kolem sedmé hodiny jsme se chtěli najíst v nějaké restauraci ale smůla - v celém městě v tu dobu už bylo všude zavřeno. Jediné místo, kde jsme měli šanci si něco koupit, byl supermarket. Jak jsme později mnohokrát ověřili, je to v Japonsku zcela normální jev, čím menší město, tím dříve se tam zavírá všechno včetně restaurací.

Další den to vypadalo, že bude pěkně. Rozhodli jsme se, že si ten den projdeme po staré Tokaido cestě.
Na autobusovém nádraží se pohyboval nějaký zřízenec, který nám ochotně poradil, do kterého autobusu máme nastoupit. Měli jsme štěstí, zrovna odjížděl, takže jsme nemuseli čekat. Cestou v autobuse jsme se setkali s dalšími dvěma Čechy. Dojeli jsme do Moto-Hakone a rozhodli jsme se, že zkusíme ještě jednou vyjet na Ovakudani, jestli třeba neuvidíme na sopku Fuji.
Ovakudani
Ovakudani - tady vaří vejce v sopečné páře
Dopravili jsme se tam lodí a lanovkou, ale viděli jsme jenom úpatí, samotná sopka byla dnes pro změnu v mracích. Takže jsme sjeli zase dolů a lodí jsme jeli do Hakonemachi, kde jsme se chtěli projít po cypřišové cestě, ale když jsme viděli zástupy lidí, které se hrnuly do odloučené palácové zahrady, přešla nás chuť a tak jsme opět vystoupili v Moto-Hakone. Chvíli jsme hledali, kde vlastně začíná ta stará, kameny dlážděná Tókaidó cesta a nakonec jsme na ni narazili za zavřenou benzínovou pumpou. Zvedli jsme ještě oči ke koruně jednoho z úctyhodně vysokých cypřišů (byl to asi poslední z těch, které lemují cypřišovou cestu) a vyrazili jsme.
Stará Tókaidó cesta je v převážné části své délky dlážděná kameny, které jsou vlhké a místy porostlé mechem. V některých úsecích nebezpečně klouzala. Měli jsme ji skoro jenom sami pro sebe, za celou dobu jsme tam potkali snad jenom tři lidi.
Výroba intarzovaných předmětů
Výroba intarzovaných předmětů v Hatajuku
Procházeli jsme vesnicí Hatajuku, která je centrem výroby předmětů ze dřeva, které jsou bohatě intarzované. Postup vzniku těchto intarzií je ale neobvyklý - dřevěné špalíky a dýhy jsou slepeny k sobě. Vzniklý hranolek je znovu podélně rozřezán na prkýnka a ta jsou slepena s jinými prkýnky a dýhami, znovu rozřezány a slepeny, až vznikne špalík, který má v příčném směru požadovaný vzor. Z tohoto špalíku pak jsou nařezány dýhy, kterými jsou polepovány výrobky. Můžete si tu vybrat ze širokého sortimentu - od propisovacích tužek přes stojánky na mobily, zrcátka, obrázky na zeď, servírovací tácky až po velké skříně. Já jsem si koupil pokladničku, která se otevírá pomocí 21 různých pohybů.
Lázeň ofuro
Lázeň ofuro v ryokanu Kappa Tengoku - dámská část
Po staré Tokaido cestě jsme došli do Sukumogawy, kde jsme nastoupili do autobusu a odjeli do Hakone-Yumoto.
Tentokrát jsme neudělali stejnou chybu jako včera a o večeři jsme se zajímali hned po příjezdu, to bylo kolem půl šesté. Našli jsme si pěknou restauraci, kde jsme se dobře najedli a večer jsme si ještě zašli do hotelového ofura.

POZNÁMKA:Old Tókaidó Highway v Edo periodě spojovala Tokyo s Kjótem. Začátek zachovaného úseku v Moto Hakone má GPS N35.20347 E139.03369 (kovový můstek nad cestou za benzinovou čerpací stanicí) a vede odtud na východ do Sukumogawy N35.22097 E139.07528


Takayama


Fuji
Z vlaku jsme poprvé a naposled uviděli sopku Fuji
Ráno jsme se rozloučili s naším hotelem, vlakem jsme se dopravili do Odawary, tam jsme nastoupili na shinkanzen a přejeli do Nagoji. Cestou jsme poprvé (a taky naposled) uviděli sopku Fuji. V Nagoji jsme opět přestoupili a odjeli do města Takayama. Zde jsme měli rezervovaný hotel, takže jsme si nechali batohy na recepci a jako první jsme navštívili zdejší skanzen, který se jmenuje Hida-no-Sato (Hida volk village). Jsou zde soustředěny staré dřevěné domy z širokého okolí. Odpoledne jsme se ještě prošli po městě, navštívili jsme dva historické domy - bývalé sídlo guvernéra a Yoshijima-ke.


Kanazawa


Ve městě jsme se déle nezdržovali, ranním vlakem (měl všeho všudy dva vagónky) jsme se se dvěma přestupy dopravili do Kanazawy. Neměli jsme rezervaci hotelu, ale i tak jsme měli štěstí – hned v prvním levném hotelu u nádraží, kde jsme to zkusili, měli volný pokoj. Byl to sice jenom dvojlůžák s přistýlkou, ale na přespání to stačilo. Majitelka hotelu nám tvrdila, že jsme první Češi, kteří tam kdy byli. Nechali jsme si batohy na hotelu a vyrazili jsme do města.
Zahrada Kenrokuen
Zahrada Kenrokuen v Kanazawě
Napřed jsme zamířili k zámeckému parku, kterým jsme prošli a pak jsme strávili nějaký čas v Kenrokuen garden, která leží hned vedle. Navštívili jsme vilu Seisonkaku, která leží u jednoho z východů ze zahrad a pak jsme šli do Ninja-dera (Ninja Temple, Myoryuji, Myoritsuji – má to tolik variant názvů, že si můžete vybrat). Až na místě jsme zjistili, že je sem vstup pouze na objednávku, ale že jsme byli jenom tři a navíc bílí cizinci, tak se nad námi slitovali a pustili nás dovnitř. Přiřadili nás k jedné skupince, dostali jsme složky s anglicky psaným popisem.
Už samotný název Ninja Temple je zavádějící – tato budova nemá s Ninji nic společného. V tomto chrámu žili v Edo periodě vojáci, kteří měli chránit šógůnův hrad před nepřáteli. Na této budově je zajímavé, že ačkoliv zvenku vypadá jako dvoupatrová, ve skutečnosti má patra čtyři a vnitřní struktura dělí dům dokonce do sedmi úrovní. Důvodem skrytí skutečného počtu pater byla skutečnost, že v době Edo periody bylo zakázáno stavět domy o více než třech patrech a navíc je uvnitř skoro labyrint. Celá vnitřní struktura domu byla vymyšlena na obranu, je hodně složitá, je zde 23 místností a 29 schodišť, z toho jsou některé schodiště a místnosti tajné. Některé místnosti mají úmyslně snížený strop, aby se tu nedalo bojovat meči, je tu propadliště, místo pro rituální sebevraždu seppuku (u nás je seppuka (plátkování žaludku) často nazývaná harakiri (řezání břicha), ale tento název je v Japonsku považován za vulgární), světelné schodiště, které stíny prozradí, když po něm jde nepřítel a ve studně je ústí tunelu, který vede na Kanazawský hrad. Právě kvůli těmto obranným trikům si tato budova vysloužila přezdívku Ninja Temple.

Higashiyama distrikt
Higashiyama distrikt - zde je k vidění mnoho původních tradičních domů
Další den jsme taky strávili v Kanazawě, napřed jsme navštívili Higashiyama distrikt, kde je mnoho starých dřevěných domů. Prošli jsme se uličkami a prohlédli jsme si vevnitř dům gejši Shimy. Nedaleko odtud se nachází prodejna, kde je možno koupit pozlacené předměty, ale nic mě tam nezaujalo, všechno mi připadalo nevkusné.
Další místo, které chtěla Tamara navštívit, byl Namagachi Yusen Kan – je to středisko prodeje textilu, kde prý jsou k vidění ukázky technik barvení, ale protože byla zrovna neděle, tak se nebarvilo. Po návštěvě Nomura-rezidence jsme se stavili na pozdní oběd v sušimi restauraci a pak jsme odjeli do Kyota.

Tady jsme se setkali s dalšími čtyřmi členy naší výpravy – od této chvíle nás bylo sedm.


Zpět: Úvod Na hlavní menu Vpřed: Cestopis Japonsko- část druhá