Cestopis Etiopie


Volání dálek - cesty, cestování, cestopisy  
 


Pokud byste mi chtěli poslat zprávu, máte k dispozici adresu





Počet shlédnutí od 1.10.2012:
4012





Spřátelené stránky:




12.den
Pouštní růže
Cestopis jihozápadní Etiopie, údolí Omo: v této oblasti jsme na mnoha místech viděli pouštní růže. Byly to v době naší návštěvy jedny z nejnápadněji kvetoucích stromů. Jedná se o adenium naběhlé - Adenium obesum.
     Ráno se část z nás přesunula do toho jednoduchého hotýlku, kde jsme měli spát už včera, pár lidí se rozhodlo zůstat na vlastní náklady v tom luxusnějším náhradním ubytování.
     Výlet do vesnice Karo, který jsme absolvovali během dopoledne, byl docela pěkný. Projížděli jsme padesát kilometrů pláněmi, které byly posety termitišti. A taky kolem cesty bylo často vidět pouštní růže. Cestou do vesnice jsem si na navigaci dělal u pěkných růží značky, pak jsem si vybral tu nejhezčí skupinu a cestou zpátky jsme tam nechali zastavit.
     Odpoledne máme naplánovánu účast na obřadu skákání přes býky (bull jumping) u kmene Hamar. Koná se v asi 40 kilometrů vzdálené hamarské vesnici, ale obdobný obřad se provádí u více kmenů v údolí Omo. Jedná se o jakousi zkoušku dospělosti, pokud mladý muž v této zkoušce uspěje, stává se v očích kmene mužem a může se oženit. Těm, kteří prodělali tento ceremoniál, ze říká „maza“ nebo „maz“.

Tancující dívky
Obrázky ke stránce cestopis Etiopie, údolí Omo východní část: ženy a dívky kmene Hamar tancují při slavnosti skákání přes býky.
Dívka z kmene Hamar
Jihozápadní Etiopie, údolí Omo, Turmi: Dívka z kmene Hamar na slavnosti skákání přes býky. Stejně jako ostatní dívky na slavnosti má vlasy má napuštěné směsí červené hlinky a tuku.
     Takže o co jde. V první části probíhají přípravy, mázové, kteří pocházejí z jiných vesnic, se pečlivě líčí a zdobí, ženy a dívky tancují za rytmických zvuků trumpet a rolniček, což propůjčuje obřadu zajímavou atmosféru. Tato část se v našem případě konala v písčitém korytě momentálně vyschlé řeky. Sem tam provokativně přitančila některá z žen k některému mázovi a vrazila mu do ruky prut, kterých odněkud přinesli celý svazek a muž je šlehl přes záda – někdy spíše symbolicky, jindy plnou silou, až jim praskla kůže na zádech. Přesný účel tohoto šlehání žen mi uniká – na mnoha webech čtu, že tím vyjadřují oddanost tomu chlapci. No, nezdá se mi to. Pak jsem našel názor, že si tím potvrzují svou přitažlivost – to už mi zní lépe. Takto šlehány jsou snad jenom vdané ženy, takže by to mohlo zanmenat "co po mně chceš, jsi vdaná, jdi pryč", ale proč samy takto provokují...
     Pak tam probíhal malý rituálek, ten byl pro turisty uzavřený, hlavní protagonista napřed seděl, pak stál v těsném kruhu mužů. Odtud odešel nahý, jenom kolem ramen měl dva pásky kůry. Zastavil se uprostřed stáda volů, které na prostranství přihnali. Dlouho si vybíral toho, kterému vyskočí na záda jako prvnímu – to je prý důležitá volba, protože od toho býka (vola) si převezme jméno, které bude odteď používat. Toho býka / vola nebude smět zabít nikdo jiný než on.
Dívka z kmene Hamar
Jihozápadní Etiopie, údolí Omo, Turmi: Dívka z kmene Hamar na slavnosti skákání přes býky. Stejně jako ostatní dívky na slavnosti má vlasy má napuštěné směsí červené hlinky a tuku.
Skákání přes býky
Obrázky ke stránce cestopis Etiopie, údolí Omo: Mladík přebíhá býkům (volům) po hřbetech. Je to zkouška dospělosti, pokud ji úspěšně splní, stane se mázou a může se oženit.
     Když si konečně vybral, postavili mu vedle sebe několik volů, toho vybraného na kraj, aby neutekli, drželi je za hlavy a ocasy. Ten mladík pak v našem případě osmkrát za sebou kravám přeběhl po hřbetech. Při druhém přeběhu zakolísal, ale nespadl.
     Tím pro nás slavnost skončila. Trvalo to dohromady něco přes hodinu, ale místní se přesunuli do vesnice a prý budou ještě dlouho pařit.
     Večer jsem si usmyslel, že si zase půjdu nafilmovat za vesnici západ slunce. Tentokrát jsem šel jinou cestou, než den včera, připojil se ke mně nějaký kluk, hrál si na průvodce, ukazoval mi, kde bylí, školu, kostel, ale když jsem chtěl vyjít z vesnice, tak navrhoval, že se půjdeme raději podívat ke kostelu. Nebylo mi jasné, proč bych měl měnit plány, a tak jsem mu strčil dvacku a šel jsem sám. Pak se za mnou vyřítil nějaký maník, a začal se vyptávat, kde mám průvodce, tak jsem mu řekl, že žádného nemám, tak to prý musím mít, že toto je stezka pro místní lidi, že on je průvodce a že mu mám zaplatit stovku. Tak jsem na něj vytřeštil oči, řekl jsem mu, že je to blbost, že si jdu udělat jednu fotku, on pořád mlel svou a tak jsem se otočil a odkráčel do buše. Na to, aby šel za mnou, byl příliš líný, a tak za mnou ještě zavolal, že jestli se budu vracet stejnou cestou, že mu zaplatím dvě stovky. Když jsem se ohlédl, viděl jsem, že tomu klukovi sebral ty peníze, co jsme mu dal. V buši jsem si nafotil, co jsem chtěl, jak na potvoru ani ten západ slunce ten den za moc nestál, obešel jsem městečko čtvrtkruhem, kus cesty jsem si zkrátil v tu dobu vyschlým korytem řeky (ztratit se tam člověk nemůže, když uprostřed města stojí z dálky viditelný vysoký sloup s vysílači mobilních telefonů) a vrátil jsem se do města jinou cestou, abych tam toho magora nedráždil.

13.den
     Ráno se na dvorek za hotelem slétli supi, protože tam podřízli kozu, kterou budeme mít k obědu. Roman se nabídl, že uvaří guláš a my jsme to s radostí uvítali. Tím pádem ale s námi nemohl jet na jih do Omorate do vesnice kmene Dassanech. Mávl nad tím rukou, prý už tam byl stokrát a asi se mu ani moc nechtělo – věděl, že tam bude horko a prach.
Kanoe z kmene stromu.
Cestopis Etiopie, jižní část údolí Omo: v Omorate jsme se přes řeku Omo přepravili v dřevěných kánoích.  Foto: Alena Musilová
     Na jih jsme tedy jeli jenom s Mikim a Fikaduem. V Omorate jsme se museli zaregistrovat na policejní stanici, to zařídil Miki, kterému jsme dali pasy. Už když jsme dojížděli do Omorate, viděli jsme krásný kovový most, který ale jedním koncem ležel ve vodě. Prý se tam zřítil ještě během stavby a můžeme se jenom dohadovat, jestli zátěž nevydržely dočasné pilíře, pomocí kterých most přesouvali na místo, nebo jestli voda podemlela hlavní pilíř. V každém případě byl most mimo provoz. Měli jsme tedy na výběr mezi motorovou loďkou a kanoemi vydlabanými z kmenů stromů. Miki nás vedl rovnou k těm kánoím, měl pravdu, když už, tak stylově.
     Rozdělili nás do loděk podle toho, jak veliké zadky jsme měli – já jsem musel do té největší loďky. Do některých loděk trochu zatékalo, ale i tak nás bezpečné dopravily na druhý břeh. Tam jsme dostali na výběr, jestli chceme jít do vesnice, která je hned u břehu řeky Omo, nebo o kilometr dále. Zvolili jsme tu druhou možnost, říkali jsme si, že tam nebude tolik turistů.
     Dassanechové jsou kočovníci, jejich chýše jsou poměrně malé, tvarem tak trochu připomínají iglů. Mezi nimi stály sýpky, hliněné válce na dřevěných nohách se střechami z trávy. V prostorách pod sýpkami, ohrazených trním, chovali drůbež a kozy. Samozřejmě se opět platilo za vstup do vesnice, museli jsme mít místního průvodce a museli jsme se domlouvat na cenách za jednotlivé fotky – ceny byly na standardní výšce 2 biry za osobu.
     Když jsme odcházeli, doprovázely nás dvě nebo tři děvčata a ta vykřikovala něco jako "fotošop". Mně teda vůbec nedošlo, co chtěly, až pak mi Roman vysvětlil, že asi chtěly, abychom je vyfotili a dali jim za to mýdlo – „photo“ „soap“.
Vesnice Dassanech
Jižní Etiopie, údolí Omo: Dassanechové jsou kočovníci, jejich obydlí nejsou velká, aby se dala snadno stěhovat
Holčička s kůzletem
Holčička s kůzletem ve vesnici kmene Dassanech v jižní části Etiopie. Bylo to nejjižnější místo, které jsme v Etiopii navštívili. Dojmy: horko, sucho, prach.
     Zpět přes řeku jsme se opět dopravili na těch loďkách vydlabaných z kmenů stromů, zpět do Turmi jsme dojeli bez příhod. Odpoledne podával Roman guláš -
Drop Kori
Cestopis z jižní Etiopie, údolí Omo: cestou zpět do turmi jsme u cesty viděli velkého dropa kori (Kori Bustard).
vynikající, a asi to bylo jediné do měkka podušené maso za celý pobyt v Etiopii. Taky Roman vyprávěl, jaké s tím měl problémy, že mu v kuchyni několikrát nechali vyhasnout oheň, prý už je guláš hotový... Dřevo je holt relativně drahé, musí se donášet z daleka a tak se s ním šetří.
     Později odpoledne jsme si s Ervínem seniorem vyšli za vesnici, samozřejmě jiným směrem než včera. A zase se k nám připojili tři kluci, hráli si na průvodce, pořád se domáhali naší pozornosti, snažili se nám pomáhat. Když jsem třeba chtěl nafilmovat ledňáčka, potřeboval jsem podložit kameru a tak jsem vzal do ruky kámen, jak to jeden kluk uviděl, popadl taky šutr a hodil ho po tom ledňáčkovi. Měl slušnou mušku, ale naštěstí minul. Asi to bylo jediné využití oblázku, které ho v tu chvíli napadlo.
      Snažili jsme se jich nevšímat, ale drželi se nás jak klíšťata, chvílemi se z nás snažili tahat peníze (na učebnice, na nový balón pro fotbalové mužstvo, na boty...) Alespoň západ slunce mi udělal radost – byl pěkně vybarvený a neplánovaně mi před objektivem prošla nějaká žena s nádobou na zádech – lépe by to snad ani nešlo naplánovat.


Copyright © Vladimír Rýpar a Ladislav Hájek, 2012


Zpět: Arba Minch   ||   Na hlavní menu   ||   Vpřed: Jinka