Cestopis Čína, Tibet, Nepál a Indie


7. říjen 2005

Něco po šesté hodině ráno odjíždíme autem, které nám zorganizovali v recepci, na letiště. Tam se setkáváme s jednou slečnou, kterou poslala paní Hanhui a ta nám asistovala při odbavení. Chtěli nějaké pozvání do Tibetu, což nějak vysvětlila čínsky jedinou větou a tím její úloha skončila. Tak jsme jí zamávali a zanedlouho už jsme přistáli ve Lhase na letišti obklopeném horami.
Přímo před halou byl přistavený autobus, který nás pak zavezl do centra Lhasy. Vzali jsme si taxi a nechali se odvézt na Nepálské vyslanectví, kde jsme si chtěli dopředu vyřídit vstupní vízum, ale v pátek zavírají už v poledne. Stejnými taxíky jsme se nechali dopravit k jakémusi hotelu, ale ten se nám nelíbil a tak jsme s Pavlem vyběhli najít něco jiného. Za deset minut jsme měli hotel, sice velice jednoduše zařízený, ale na druhou stranu čistý a za směšnou cenu. (dvoják s koupelnou 90/pokoj, troják bez koupelny 60/pokoj).

Mladí mniši u modlitebních mlýnků
Mladí mniši u modlitebních mlýnků, Lhasa, Tibet
Vydali jsme se do města, napřed jsme se najedli a pak jsme došli k Potale. Když jsme se na ni dost vynadívali (pochopitelně i hledáčky kamer a fotoaparátů), řekli jsme si, že bychom se mohli podívat na lístky na další den.
Chvíli jsme hledali pokladnu, která je ukrytá zcela vlevo za skalním výběžkem. U pokladny už stála malá fronta. Bylo za deset minut čtyři a tak jsme si mysleli, že za chvíli otevřou. Chyba lávky, otevírali až v pět. A navíc jsme si lístky ani nemohli koupit, pouze jsme dostali papír, na kterém byla vyznačena hodina, kdy si je máme přijít koupit. Jeden člověk může takto zamluvit maximálně 5 lístků a potřebuje k tomu kopie pasů nebo alespoň čísla pasů lidí, pro které lístky zajišťuje. Při koupi je pak nutno se prokázat originálem dokladu. Tento systém prý má zabránit kšeftaření s lístky.
Pak jsme se ještě chvíli procházeli po městě, našli jsme Bank of China, kde jedině jsou ochotni vyměnit dolary za místní měnu a navštívili jsme velkou tržnici. Na chodníku mě pak zastavili dva mniši, kteří měli napsané v sešitku, že jsou z jakéhosi odlehlého kláštera, ve kterém se již finanční situace stává kritickou. Věnoval jsem jim 60 jianů a dostal jsem od nich mantru - list papíru s natištěnou motlitbou, složený do čtverečku asi 4x4 centimetry - opletenou bavlnkami určenou k zavěšení na krk.
Večer jsme si ještě obešli okruh kolem kláštera Jokhang. Bylo tam velice mnoho stánků, kde prodávali všechno možné. Zakoupil jsem tam pěkný modlitební mlýnek, ne takovou tu hrůzu z eloxovaného hliníku pro turisty, ale takový, jaký jsem viděl u místních lidí. Zároveň bylo vidět, že tento mlýnek už někdo používal.
Tamara si tam koupila pěknou tibetskou misku zdobenou leptem, která pěkně zní, když se po obvodu tře dřevěnou paličkou.
Výška 3800 metrů nad mořem se zatím projevila jenom slabou bolestí hlavy.


Dojem dne: žebrající muži, žebrající ženy, žebrající děti, žebrající mniši…

8. říjen 2005

Rezervace našich lístků byla na osmou hodinu ranní a tak jsme se v tento čas objevili u pokladny a zakoupili lístky. Nedlouho poté jsme se už procházeli po turistům přístupným prostorách Potaly. Jsou to pouze prostory červeného paláce, tedy klášterní budovy. Vstup do bílého paláce, tedy do bývalého paláce dalajlamy, byl dříve možný, ale v době naší návštěvy už ne.


Dalajlama – představitel světské i náboženské moci. Na jedné straně je králem Tibetu, na straně druhé je v očích Tibeťanů převtělením boha milosti Čänräziga. Tento bůh se prý zřekl nirvány a vrátil se na zem, aby mohl pomáhat lidem. Stal se patronem Tibetu.
Na základě věštby uprchl dalajlama v roce 1950 ze země do Indie. V létě 1951 se vrátil do Lhasy, ale v roce 1959 opět odešel do exilu a tam žije dodnes.

Červený palác je tvořen mnoha svatyněmi, ve kterých hoří v kovových mísách jačí máslo. Ve vnitřních prostorách je zákaz filmování a fotografování, přesto jsme si kradmo pořídili alespoň pár záběrů.
Po skončení prohlídky, která nám zabrala přibližně jeden a půl hodiny, nás čekalo překvapení – přihnala se tmavá mračna a dalo se do hustého deště. Ozvalo se i pár hromů. Protože se taky ochladilo, vrátili jsme se do hotelu, trochu tepleji se oblékli a pak se vydali ke klášteru Jokhang, který jsme měli pár minut cesty od hotelu. To už přestalo pršet a mračna se začala trhat. S překvapením jsme konstatovali, že okolní hory získaly sněhové čepice.
Zakoupili jsme si vstupenky, jejichž součástí bylo i miniaturní CD.

U vchodu do Jokhangu
U vchodu do Jokhangu, Lhasa, Tibet
Klášter Jokhang je ze sedmého století a jenom šťastnou shodou okolností ho nepotkal osud ostatních klášterů v Tibetu, tj., nebyl v období kulturní revoluce zničen. Je to dnes nejposvátnější místo v Tibetu a přichází sem mnoho poutníků z celé země. Kolem celého bloku budov, ve kterém stojí klášter, vede posvátný okruh, který někteří poutníci obcházejí tzv. padavou chůzí. To vypadá tak, že poutník se položí na zem, pak vstane, popojde o délku svého těla a znovu se položí a tak stále dokola. Někteří z nich si tento způsob "chůze" ještě znesnadnili – popocházejí jenom o šířku svého těla…
Před hlavním vchodem se obdobným způsobem modlí mnoho lidí – padají k zemi a zase vstávají. Dlažba je v těch místech úplně vyleštěná.
Mnoho lidí se modlí mnohem příjemnějším způsobem – pomocí modlitebních mlýnků. Uvnitř každého z nich se nachází na pásku papíru napsaná motlitba – mantra – a tito lidé věří, že když se takový mlýnek pohybuje, motlitba se provádí.
Stejnou filosofií se řídí rozvěšování modlitebních vlaječek na místech, kde často fouká vítr, tedy hlavně v průsmycích a na vrcholcích kopců. Praporky vlají ve větru a motlitba probíhá. Na své cestě jsme později viděli i větrem poháněné modlitební mlýnky.
Naše další kroky směřovaly k parku Norbulingka. Je po parkový areál, ve kterém se nachází letní dalajlámův palác a zrušený chrám, ve kterém je dnes muzeum. Park je hodně zanedbaný.


Dojem dne: Chcete známým poslat z Tibetu pohled? Tak to může být docela problém, tady se na pohledy moc nedrží. Jediné dvě místa, kde jsem pohledy viděl, jsou pošta a prodejna suvenýrů v Potale (takový pavilón uprostřed nádvoříčka, kde byste to ani nehledali, nedaleko východu). Na poště neměli hezké, v Potale měli jeden balíček s 10-ti pohledy na které se dalo dívat. Známky jsem koupil na poště (200 metrů vpravo od Potaly), do Evropy stojí 4,50 jianu.

9. říjen 2005

Naše auto před hotelem
Naše auto před hotelem, Lhasa, Tibet
Ráno v osm hodin nás před hotelem čekala Toyota Landcruiser s řidičem a průvodcem. Část zavazadel jsme uložili na střechu, ale zjistili jsme, že řidič má jenom kousek plachty na zakrytí a na upevnění kousek provázku. Tak jsme jeli do hor, projeli jsme sedlem Kambala ve výšce 4640 metrů nad mořem. Tady už na turisty čekal nějaký děda s jakem, který chtěl pózovat turistům a tak si přivydělat. Za pět jianů jsem si ho nafilmoval a pak už jsme sjeli k jezeru Yamdrok. Kousek za ním se nacházela osada Nakartse, kde jsme poobědvali a kde jsem koupil igelitovou plachtu na přikrytí zavazadel a kus pořádného provazu. Až doteď jsme jeli po asfaltované cestě a tak nebyl se zavazadly problém, ale asfalt pochopitelně není všude a na prašných cestách by naše zavazadla dostala pěkně zabrat.
Z tohoto místa jsme začali stoupat a projeli jsme sedlem Karola (5086 metrů) a dojeli do Gyantse. Tady jsme měli první konflikt s naším průvodcem.
Pevnost Dzong
Pevnost Dzong, Gyantse, Tibet
Vstupné do kláštera je 40 jianů, jak jsme se dozvěděli od ostatních turistů, ale náš průvodce nám naúčtoval 65. Pavel si ho za to pěkně podal a pak už jsme si na něj dávali pozor a platili jsme si všechno sami.
V klášteru bylo možno za poplatek fotit i uvnitř. Nachází se tu i pěkná stupa Kumbum z 15. století.
Nedaleko odtud na vysoké skále stojí nádherná pevnost Dzong. V současnosti slouží jako letní sídlo pančhenlamy. Podle našeho knižního průvodce se v části pevnosti nachází veřejně přístupná výstava věnovaná britské okupaci, ale náš průvodce nám tvrdil, že je tato pevnost pro veřejnost uzavřena a pevnost dnes slouží jako letní sídlo pančehlamy. Protože jsme o tu výstavu až tak nestáli, po pravdě jsme nepátrali.
Nadmořská výška se u některých z nás projevuje bolestmi hlavy, nevolností a nechutí k jídlu, já jsem zcela v pořádku.


Pančhenlama – druhý nejvyšší duchovní vůdce Tibetu. Po anexi Tibetu Čínou zůstal desátý pančehlama v zemi a zaujal nesouhlasné stanovisko s čínským jednáním. Pro Mao Ce-tunga se stal nepřítelem a upadl v nemilost. Devět let byl vězněn, pak byl postupně rehabilitován. Stal se jedním z místopředsedů čínského všelidového shromáždění, avšak v roce 1989 při své návštěvě Tibetu prohlásil, že ničení svébytné tibetské kultury Čínou pokračuje, že sice došlo k hospodářskému rozvoji země, ale že za to byla zaplacena příliš vysoká cena. O několik dní později zemřel. Za oficielní příčinu byl označen infarkt, jsou však i hlasy, které mluví o otravě jedem.
Protože Tibet je země, kde věří v reinkarnaci, byla vyslána komise, která měla vyhledat pačehlamovo převtělení. Poté, co uspěla a označila jedno dítě za jedenáctého pančehlamu a dalajlama tuto volbu potvrdil, byl tehdy šestiletý Gendün Čhökji Ňima i se svou rodinou unesen a dodnes se nachází na neznámém místě. Čína pak "našla" svého pančehlamu, syna dvou stranických funkcionářů Gjalcchän Norbua, kterého má plně pod kontrolou a vychovává ho "k obrazu svému".


10. říjen 2005

Dnešní den je odpočinkový, máme v plánu dojet do Schigatze, což jsou dvě hodinky jízdy po asfaltu. Projížděli jsme širokým údolím, kde zrovna probíhala sklizeň obilí. Řidič neustále troubil, možná proto, že měl strach, aby nám někdo neočekávaně nevjel do cesty z vedlejší silnice, ale pak jsem nabyl dojmu, že troubí pro radost.
Návštěva kláštera Zhashenlunbu nám zabrala dvě hodiny a pak jsme se vydali do města, kde si Pavel koupil pestře pomalovanou zvířecí lebku s rody a pak sháněl krabici na její zabalení.
Večer jsem se stavil na internet, email.cz jakž takž fungoval (s výjimkou filtrů), volný.cz nefungoval, otoman.cz fungoval, ale má (tehdy existující) stránka cesty.me.cz nebyla nalezena.

11. říjen 2005

Odjíždíme na místní poměry brzo, o půl deváté ráno. Pár kilometrů jsme ještě jeli po asfaltu, pak jsme ale definitivně asfalt opustili a vjeli jsme na prašnou silnici, která byla ještě navíc v rekonstrukci.

Někde po cestě
Dívka s košem na cestě, Tibet
Stoupali jsme stále výše a výše. Na kamenité cestě jsme měli defekt zadní pneumatiky. Při vyndávání rezervního kola, které je zavěšeno pod autem, spadlo auto z heveru… Řidič si ale věděl rady, vykopal ve štěrkové cestě díru, aby dostal hever pod nápravu a pak auto podložil rezervním kolem.
Projížděli jsme stále staveništěm, cesta už byla hotová, jenom jsme museli každých pár set metrů objíždět rozestavěné vodní propusti. Celkově to na nás činilo dojem, že do olympiády tu bude když ne zrovna asfalt, tak nová štěrková cesta.
Sedlo Lhakpa La, kterým jsme projížděli, mělo výšku 5267 nad mořem. Těšili jsme se na vyhlídku na Mount Everest, ale ten je to odtud ještě dost daleko, takže nepůsobí mohutným dojmem.
O chvíli později jsme prudce zastavili. Důvod byl nasnadě – upadlo nám zadní kolo a přitom nám zdemolovalo blatník. Řidič při ranním defektu špatně utáhl matice, ty se postupně uvolnily a upadly. Poslední dva šrouby, na kterých kolo zůstalo viset, se ulomily. Nezbylo, než kolo nasadit na zbývající čtyři šrouby a chybějící matice (našli jsme jenom dvě) vzít z předních kol.
Ten den jsme nocovali v New Tingri v nadmořské výšce 4390 metrů v dost bídné ubytovně. Prý se tu nachází ještě jedna, ale tato je alespoň čistá. Řidič někde sehnal náhradní šrouby do kola a matice a během večera dal auto trochu do pořádku.


Tibetský čaj (čaj s jačím máslem): Dvě hodně vrchovaté lžíce jačího másla se dají do mixéru, přidá se špetka soli a špetka sušeného mléka a zalije se trochou čaje. Toto vše se pomixuje, doplní čajem a nalije do termosky. K přípravě se používá lisovaný černý čaj, který je všude na tržištích k dostání za lidovou cenu (dva jiany za odhadem kilovou cihlu).

12. říjen 2005

Opouštíme New Tingri a po poměrně špatné cestě směřujeme k Mount Everestu. V cestě nám stálo sedlo Pang La (5150), ze kterého byl

Naše skupina, na pozadí ME
Naše skupina, na pozadí ME, Tibet
pěkný výhled na hory ke kterým směřujeme. Nádhernými serpentinami jsme dojeli do Paksumu. K obědu jsme si dali tsampu, tedy kaši z mouky, jačího másla, soli, cukru a čaje. Je to prý zdejší tradiční pokrm, viděli jsme, že je konzumován hlavně ráno na snídani.
Tamara, já a Mount Everest
Tamara, já a ME, Mount Everest, Tibet
Zde jsme přesedli do mikrobusu a odjeli ke klášteru Rongbuk. Zajistili jsme si ubytování v ubytovně u kláštera a vydali se směrem k základnímu táboru. Šli jsme pěšky, i když existuje možnost nechat se tam dovézt na vozíku taženém koníkem. Bylo jasno, svítilo sluníčko, ale foukal silný vítr a bylo 10 stupňů nad nulou. Měl jsem na sobe goretexovou bundu a kalhoty, čepici a rukavice. Nic z toho nepřebývalo.
Šli jsme napřed po cestě, ale pak jsme odbočili na jakousi pěšinu. Cesta stále stoupala, když už se mi zdálo, že jsme nějak moc vysoko, došli jsme na kopec, pod nímž jsme uviděli základní tábor. V tomto okamžiku jsme byli pravděpodobně v nejvyšším bodě naší cesty (basic camp je ve výšce 5200 metrů, my jsme byli ještě o pěkných pár metrů výše. Dalším "kandidátem" je sedlo Lhakpa La s 5267 metry).
Sešli jsme do základního tábora, vypili jsme asi nejdražší čaj v životě a už po cestě jsme se vrátili ke klášteru Rongbuk. V ubytovně jsem večer ještě utěsnil okno lepicí páskou, protože bylo průvan byl tak silný, že závěs na okně se silně pohyboval.

13. říjen 2005

Tibetská restaurace (Paksum)
Restaurace v Paksumu, Paksum, Tibet
Ráno v naší ložnici 8 °C, venku –7°C. Podle našeho průvodce jsme měli být připraveni na odjezd v 7:30. V devět hodin přijel nahoru první mikrobus a o čtvrt hodiny později konečně sjíždíme do Paksumu, kde jsme byli o hodinu později. Tam jsme přesedli do našeho Landcruiseru a po hodně mizerné cestě, po které projedou opravdu jenom 4WD nebo náklaďáky, vyrazili do Old Tingri. Náš průvodce za nás nezaplatil jakési mýtné a tak na kontrolním stanovišti došlo k dohadování a dlužnou částku musel doplatit.
Telefonujeme také do Lhasy do cestovní kanceláře, protože průvodce nám oznámil, že nás vyloží ve Zhangmu a cestu do Kodari k mostu Přátelství, kde je státní hranice mezi Tibetem a Nepálem, ať si už zajistíme sami. To jsme si vyjasnili a auto nás odveze až k mostu.
Pak už jsme jeli rychle po o něco lepší silnici směrem k Nepálské hranici. Řidič viditelně spěchal, jel po prašné silnici nad hlubokým údolím na hranici smyku. Asi nechtěl jet potmě.
Nocovali jsme v hotelu Sherpa, jenom odhadem 200 metrů od čínské celnice.

14. říjen 2005

Čínská celnice otevírá v deset hodin, my jsme tam byli v 9:15 a přesto už před námi stál celý autobus Švýcarů. Kolem půl jedenácté jsme prošli pasovým a celním odbavením. Našemu průvodci chyběly nějaké papíry (asi náš jmenný seznam) a tak jsme museli tvrdit, že žádného průvodce nemáme. Poté, co nám zrentgenovali zavazadla, jsme nasedli do našeho auta, které nás serpentinami odvezlo k mostu přátelství, jehož středem probíhá státní hranice.


Tip: Pokud si organizujete takovouto cestu, jasně si s čínskou agenturou dohodněte, jestli její služby končí ve Zhangmu, nebo až u mostu Přátelství. Za cestu ze Zhangmu k mostu totiž jinak zaplatíte kolem padesáti jianů za osobu. Agentura tak zase má o půl dne déle blokované auto.


Copyright © Vladimír Rýpar a Antonín Pokorný, 2005


Zpět: Cestopis Čína 2 Na hlavní menu Vpřed: Cestopis Nepál
Sitemap