Cestopis Čína, Tibet, Nepál a Indie


14. říjen 2005

Už v okamžiku, kdy jsme vystupovali z našeho auta, se k nám přitočil nějaký Nepálec a nabídl nám odvoz do Káthmándů. Protože cena nám připadala vpořádku, tak jsme si plácli. Přešli jsme pěšky přes most, kousek za ním jsme v budově pasové kontroly vyplnili formuláře, které jsme odevzdali společně s pasovou fotografií a po zaplacení poplatku jsme získali vstupní vízum do Nepálu.

Hranice mezi Tibetem a Nepálem
Hranice mezi Tibetem a Nepálem
Náš Nepálec parkoval pár metrů za pasovou kontrolou. Naházeli jsme zavazadla na korbu terénního náklaďáčku, usadili se (lépe řečeno namačkali se) v kabině a vyrazili jsme. Po pár stech metrech jsme přibrali ještě dva pasažéry do nákladního prostoru a pak už jsme svištěli směrem k hlavnímu městu.
Nechali jsme se vyložit na ulici Tridevi Marg, protože jsme si tu chtěli zakoupit permit pro trek u Annapuren. Dorazili jsme tam kolem druhé hodiny odpoledne. Ani nás až tak moc nepřekvapilo, že vzhledem k zítřejšímu svátku bylo už zavřeno (teoreticky měli zavírat až v 16:30).
Ve stejném bloku budov jako úřadovna ACAP jsme našli sice drahou, ale pěknou pizzerii a tam jsme se usadili.
Pavel s Tondou se vydali do kanceláře RA potvrdit zpáteční letenky do Dilí (byly k tomu nutné letenky a pasy, není možno telefonicky), Tamara zůstala hlídat zavazadla a já s Věrou jsme si u cestovní kanceláře Swiss zajistili jízdenky na další den do Pókhary. Tady jsem si taky vyměnil dolary za rupie. Zamluvili jsme si tu taky a zaplatili hotel v Pókhaře a taky jsme si nechali doporučit levný a slušný hotel v Káthmándů, byl to Tibet Holliday Inn. Ten sice s mezinárodním řetězcem stejného jména nemá nic společného, ale za 10 dolarů za pokoj a noc jsme to ani nemohli čekat. Pokoje byly prostorné, ve dvojáku jsme se klidně vyspali tři. Češi tu prý bydlí často.
Prohlídka města se zvrhla v shopping, já jsem tady utrácel za kašmírové šály. První byla za 15, druhá za 10 dolarů…


Dojem dne: check-pointy, zátarasy, kulomety… Dolary berou úplně všude, mnoho malých cestovních kanceláří. Internet na každém rohu. Kancelář ACAP otevřena pondělí až pátek a neděle (v sobotu zavřeno)

15. říjen 2005

Ráno v 6:30 jsme byli na nádraží, nasedli do autobusu a nekonečnými serpentinami jsme přes mnoho kontrolních stanovišť dojeli do Pókhary. Cestou byly dvě půlhodinové zastávky na jídlo.
Když nás autobus dovezl do zaplaceného hotelu, byli jsme dost naštvaní, protože z trojáku za 25 dolarů se vyklubal malý dvoják s přistýlkou. Ve vedlejším hotelu to bylo totéž, teprve ve třetím hotelu, posledním, do kterého platil náš voucher, jsme byli uspokojeni.
Večer jsme vyrazili do města na obhlídku, ale skončili jsme u shoppingu. Jsou tu k mání (stejně jako v Kátmándů), velice levné bundy a další textil. Je však nutno počítat s tím, že bundy s nápisem goretex nejsou z goretexu ( co byste taky chtěli za 800 - 2000 rupií…).
Poptali jsme se taky u několika cestovních kanceláří po ceně za cestu k Naya Pull. Chtěli 1600-1800 rupií za mikrobus. V hotelu jsme pak cenu usmlouvali na 1400.


Dojem dne: O nízké ceně pracovní síly svědčí to, že jsme kolem cesty na mnoha místech viděli lidi, jak rozbíjejí kladivy říční valouny na štěrk, a to i v blízkosti strojní drtičky.

16. říjen 2005

V hotelu zamluvené auto nás zavezlo napřed do úřadovny ACAP, kde jsme po vyplnění formulářů, odevzdání dvou pasových fotek a 2000 rupií dostali povolení ke vstupu do národního parku.
Naše další zastávka byla ještě ve městě u kontrolního stanoviště ACAP, kde jsme nahlásili, kolik nás je a kam jdeme a pak už jsme jeli k Naya Pull.

Rybí ocas
Rybí ocas; Anapurna - region, Nepál
Auto nás vyhodilo přímo na začátku treku u shluku restaurací. Toho jsme využili a nasnídali se. Dali jsme si jednotně nudle se zeleninou a čaj a pak jsme se vydali na cestu.
Prošli jsme vesnicí, přešli jsme lanový most a pak jsme šli kus podél řeky. Pak jsme přešli další most a… špatně jsme odbočili. Šli jsme na Ghandrug. To jsme zjistili v první vesnici a tak jsme se museli vrátit a pak už naše cesta vedla nekonečnými schodišti stále vzhůru.
Z těch schodů mě začaly šíleně bolet vnější strany kolen, myslel jsem, že se budu muset vrátit. Tyto problémy jsem už měl i v minulých letech na Aljašce a v Jižní Americe. Vždycky mě úplně vyřídily. Přemohl jsem se a došel jsem do plánovaného cíle cesty – do Tirkhedhungy.
Když jsem kamarádům oznámil, že se budu muset vrátit, tak mě Tamara vyzpovídala. Za důvod mých problémů označila skutečnost, že jsem si před lety nechal vyoperovat žlučník. Takovému tvrzení jsem se v duchu trochu usmíval, ale přesto jsem na sobě nechal Tamaru zapracovat.
Ta je totiž zastáncem akupresury a tvrdila, že mé obtíže může když ne úplně odstranit, tak alespoň omezit.
Protože s ní mám už jisté zkušenosti z dřívějška, instinktivně jsem schoval kolena pod stůl a čekal jsem, co bude. Tamaře mé počínání vůbec nevadilo a zaryla se mi palcem do předloktí.
Chvíli se to dalo vydržet, ale pak se mi začaly dělat mžitky před očima, začalo mi být špatně od žaludku a začal jsem se pomalu sesouvat z lavičky. Musel jsem si lehnout. Prý jsem byl úplně zelený.
Když mi po chvíli otrnulo, pomačkala mi Tamara ještě pár bodů.
Při večeři jsme se pak bavili s jedním průvodcem, který tu byl s klientem a dozvěděli jsme se, že v horách jsou aktivní maoisté a že je velmi pravděpodobné, že na ně narazíme.
Nocovali jsme v příjemné turistické ubytovně, k dispozici byly 1 – 2 – 3 lůžkové pokoje s postelemi s matracemi. Spacáky jsme měli vlastní.


Pozor! Úřadovna ACAP, kde je možno zakoupit povolení ke vstupu do rezervace, se přestěhovala, už nesídlí v Lakeside u Standard Chartered Bank, ale v Damside poblíž Imigračního úřadu.

17. říjen 2005

Víceméně na zkoušku jsem vyrazil na další cestu, která začala toho dne prudkým stoupáním. Byl jsem pevně rozhodnut, že se při prvních větších obtížích pomalu vrátím. Potíže se ale nedostavily a tak jsme stoupali stále výš a výš. Spolu s nadmořskou výškou stoupaly i ceny vody a potravin. Odpoledne jsme došli do Ghorapani.
Tady stál u cesty stolek s modře vyvedeným anglickým nápisem, že jsme vítáni v oblasti ovládané maoisty.
Do cesty nám vstoupili dva muži. Jeden byl v civilu, ten druhý měl na sobě jakousi uniformu s rudou hvězdou na čepici. Ten v civilu nám oznámil, že jsme vstoupili na území autonomního regionu Magarat, které je ovládáno maoisty a že tím pádem musíme zaplatit vstupné.

Potvrzení o zaplacení maoistům
Potvrzení o zaplacení maoistům; Anapurna - region, Nepál
Pavel se rozhodl, že budeme dělat blbé. Od té chvíle jsme nerozuměli ani slovo anglicky. Když už nám asi popáté vysvětlovali, co to je Magarat a že jsou zástupci jeho oficiální vlády, vytáhl Pavel mapu oblasti Annapuren, chvíli dělal, že ten Magarat hledá a pak se jich česky a posunky začal vyptávat, jak to, že není na mapě. Pak vytáhl fotoaparát, že si je vyfotí. To samozřejmě odmítli a tím Pavlovi nahráli – začal na ně útočit, proč se nechtějí fotit, když jsou zástupci oficiální vlády... Když už takhle do nich ryl asi dvacet minut, došla Evě trpělivost a sebrala se a prostě šla. Šla... a narazila. Narazila na toho maoistu v uniformě, který ji předběhl, stoupl si jí do cesty a tělem ji zatlačil zpět.
Mezitím přišlo několik dalších turistů, vytvořili kolem maoistů hlouček, hádali se a neochotně platili. Toho využil Tonda, nenápadně se zvedl a bez povšimnutí prošel. O chvíli později se pokoušela projít nějaká jiná turistka. Vystartoval za ní ten maoista v civilu a nastalé strkanice využila Tamara, nenápadně bokem proklouzla, schovala se za jakýsi sloup. Chvilka napětí... a prošla.
Já jsem pak chtěl vyzkoušet jinou taktiku. Stoupl jsem si do hloučku turistů kolem stolku, chvíli jsem tam stál, pak jsem zaplatil jedno vstupné a všichni tři, včetně Věry a Pavla jsme se pokusili projít. Ale měli přehled, potvory, hned k nám přiběhl ten v civilu a Věru s Pavlem nepustil, prý jsme zaplatili jenom jedenkrát... Tak ti dva zaplatili taky a pak jsme už nerušeně došli do Deorali k Super View Lodge, kde jsme chtěli spát. Měli jsme štěstí, měli místo dokonce v pokojích s vyhlídkou na hory.
Večer jsme seděli ve společenské místnosti a večeřeli. Do místnosti vstoupili ti dva maoisté a dlouze se rozhlíželi. Asi hledali nějaké známé tváře, Tamara s Tondou měli asi štěstí, že seděli obličejem ke zdi.
Elektřina ten den nešla. Prý někdy jde, ale není možné dopředu říct, kdy půjde a kdy ne.


Tip: Vezměte si sebou dostatek akumulátorů do kamer a fotoaparátů, v horách si je nabijete jenom zřídka. Nějaká baterka na svícení, třeba alespoň miniaturní čelovka s ledkou, taky není k zahození.
Maoismus - krajně militantní směr komunistického hnutí zahrnující feudální a nacionalistické prvky. Je založen na prosazování politiky násilím. Rozhodně to nejsou hodní hoši, kteří bojují proti zlému králi, jak jsem kdesi četl.

18. říjen 2005

Nechtěl jsem příliš zatěžovat kolena a tak jsem výšlap na Poon Hill vypustil. Nahoru šli jenom Tonda s Pavlem. Pavel měl u sebe pro Tondu Věřino potvrzení o zaplacení maoistům. Já s Věrou a Tamarou jsme pozorovali východ slunce přímo z hotelového pokoje a z terasy před hotelem.

Opice
Opice; Anapurna - region, Nepál
Kolem půl osmé se vrátil Pavel, prý mu už nahoře byla zima. Pochopitelně se vrátil i s potvrzením o zaplacení, které nesl pro Tondu. Tak jsem se zvedl a to potvrzení jsem Tondovi nesl. Ale ten už se přes kontrolu maoistů dostal, prošel spolu s velkou skupinou turistů, kteří měli skupinové potvrzení o zaplacení. Nějak jsme se minuli, protože Tonda kdesi špatně odbočil a přišel k chatě z druhé strany. A tak pro mě pak přišel s Pavlovým potvrzením...
Naším dalším cílem je Tarapani, napřed jsme stoupali do kopce, pak jsme prudce sestoupili k řece a zase vylezli na kopec... Cestou jsme měli možnost pozorovat několik opic. Celkově jsme o dvě stě metrů níže než ráno.
Spali jsme v Panorama Point lodge, která svému jménu nedělala ostudu. S jídlem to už bylo trochu horší.
Chvíli po nás došli dva Thajci, kteří přišli taky z Deorali a tvrdili, že u nich v hotelu celou noc maoisti chlastali whisky.
Večer bylo docela chladno, ale v jídelně strčili pod stůl krabice se žhavým uhlím, což bylo velice příjemné. Elektřina tu vůbec není.


Chcete si hrát s maoisty na schovávanou? Ne že bych vám to doporučoval, ale jestli vám těch 1200 rupií (400Kč) stojí za to...:
1. Stanoviště v Ghorapani, kde nás maoisté chytili, se dá pohodlně obejít. Je totiž asi 100 nebo 200 metrů za odbočkou doprava na Tarapani. Když sem odbočíte, tak po pár stech metrech dojdete na křižovatku. Doprava byste šli na Tarapani, doleva cesta vede do Deorali, což je výchozí bod pro Poon Hill. (Jejich stanoviště se může pochopitelně časem změnit.)
2. Nesmíte se nechat večer chytit v hotelu. Byli na kontrole jenom v jídelně, do pokojů nelezli.
3. Cestou na Poon Hill tam maoisti ještě nejsou, kontrolují až při návratu. Když ale na Poon Hillu vydržíte do půl deváté nebo do devíti hodin, tak už jsou zase pryč. Kontrolují u vstupního železného turniketu. Je tam ale dost zima.
4. V Ghandruku – někde tam mají hlídku, my jsme ji nepotkali.
- - - Hodně štěstí. - - -


19. říjen 2005

Lodge Panorama point
Lodge Panorama point; Anapurna - region, Nepál
Ráno jsme z terasy fotili východ slunce a pak se vydáváme směrem na Ghandrug. Tamara s Tondou mají strach z maoistů, ale nepotkali jsme je.
Napřed jsme přešli přes horský hřeben, pak jsme sešli 600 metrů po schodech prudkým sešupem k řece a pak jsme 300 metrů zase po schodech vystoupali do Landrugu, kde jsme obědvali a po dalších 100 výškových metrech jsme v cíli dnešní etapy – v Tolce. Kolena mě nebolí. Skoro zázrak.
Našli jsme si slušně vypadající lodge, kde dokonce měli teplou vodu ze slunečního kolektoru. Před hotelem celou dobu něko sledoval protější stranu údolí – asi maoistická hlídka.


Poznámka: Během naší cetsy jsme nepotkali ani jednu kontrolu ACAP. Když ale nějakou potkáte a nemáte zaplacený vstup, zaplatíte dvojnásobek vstupného.

20. říjen 2005

Už předchozí den večer začalo pršet, s přestávkami pak lilo celou noc. Protože náš časový plán byl napjatý – měli jsme na další den už zaplacené lístky zpátky do Káthmándů - nezbylo nám než se i v tom psím počasí vydat na cestu. Lilo a lilo, měl jsem na batohu nepromokavý pogumovaný návlek, takže obsah batohu zůstal jakž takž suchý, ale já už jsem takové štěstí neměl. I když jsem byl od hlavy až k patě oblečen v goretexu, bylo to k ničemu – byl jsem mokrý až na kůži. V žádném případě to nebyl pot, ale litry dešťové vody.


Poznámka: Když dlouhodobě silně prší, goretex nepomůže. Měl jsem na sobě bundu Saleva, kalhoty Titlak a boty Lowa, vše v provedení Goretex, ale stejně jsem vyléval vodu z bot (vrchem tam nenatekla) a ždímal košili...
Tady pomůže asi jenom guma nebo igelit. Pod tím se ale zase člověk potí. Dobré řešení používají místní – mají na sobě rozříznutý velký igelitový pytel, který chrání náklad na zádech a hlavu. Vpředu je otevřený a přidržují si jej rukama. Tak jsou chráněni proti dešti a přitom se nezpotí – ale zase nemají volné ruce.

Chtěli jsme jít zkratkou přes Bishok, ale místní nás zrazovali, že se ztratíme v mlze, že tudy chodí málo lidí a tak se ani nebudeme mít koho zeptat na cestu... Poslechli jsme je, sestoupili jsme o 200 metrů, vystoupali o 500 a pak sestoupili o 1000, z toho posledních 600 výškových metrů po schodech. To vše v dešti. Společně s Tamarou a Tondou jsme vyšli v Damphusu ve městě, Věra s Pavlem sešli po jiných schodech o dva kilometry dále a přišli k nám po asfaltce. Převlékli jsme se v mezích možností do suchého oblečení, poobědvali a pak jsme si pronajali dva taxíky a odjeli do Pókhary.
V hotelu jsem zjistil, že se mi cestou přisála pijavice. Další jsem našel v bundě a Tonda hlásil taky jednu.

21. říjen 2005

Auto nás z hotelu zavezlo na autobusové nádraží (bylo v ceně) a pak jsme odjeli do Káthmándů. Cestou opět dvě zastávky na jídlo.
Autobus nás vyklopil úplně jinde, než jsme nastupovali. Potřebovali jsme si u Aeroflotu potvrdit letenky a vydali jsme se hledat jejich kancelář. Taxikář nás napřed zavezl úplně jinam, pak jsme dojeli na správné místo, ale Aeroflot se přestěhoval... Pak jsme jezdili správnou ulicí nahoru a dolů, ale nemohli jsme to najít. Nakonec jsme vystoupili a Pavel se vydal pěšky. Měl štěstí a našel to, kancelář je schovaná uvnitř jakési budovy a zvenku nemá vůbec ceduli...
Večer jsme se šli projít městem, navštívili jsme přitom hodně obchodů.


Tip: Nezapomeňte si potvrdit zpáteční letenky, mohlo by se vám stát, že se jenak nedostanete do letadla a možná uváznete i na pár dní. U některých společností to jde telefonicky, jinde jenom osobně.

22. říjen 2005

Večer začalo pršet, stejné počasí bylo celou noc i ráno. Vydali jsme se na Durbar Square, kde nás stihla ukázková průtrž mračen.

Na náměstí Durbar Square
Na náměstí Durbar Square; Káthmándů, Nepál
Tu jsme přečkali pod střechou a pak už jsme se věnovali památkám. Navštívili jsme i chrám Živoucí bohyně, kterou jsme na pár vteřin spatřili v okně.
Nachází se tu i veliké tržiště, na kterém najdete nepřeberné množství všech možných tretek, od všelijakých masek přes bronzové sošky, Gurské nože, modlitební mlýnky, dřevěné sošky... Všechno prý originály. Ha, ha, ha. Umělá hmota je vydávána za kámen, jako důkaz pravosti je opalována zapalovačem, špinavé věci jsou vydávány za staré... Ale určitě si tu najdete něco, co se vám bude líbit.
Pak jsme se chtěli jít podívat na stupu Boudhanath, Tamara mi ji ukazovala na pohlednici, ale nějak jsem si popletl to jméno a tak jsme se dostali k chrámu Ležícího Buddhy (Budhanilkantha).

23. říjen 2005

Ráno jsme si sbalili věci, dali je v hotelu do úschovny a vydali se na pagodu Swayambunath – pagodu s očima.
Cestou chtěla Tamara koupit nějaké polodrahokamy, ale chtěli tak horentní sumy, že ani nesmlouvala a šla pryč.
Odpoledne jsme odjeli na letiště. Tam jsme před odletem do Dilí museli zaplatit odletovou taxu. Pak jsme procházeli důkladnou kontrolou zavazadel, vše, co šlo do kabiny, jsme museli rozbalit a ukázat. Docela otrava.



Copyright © Vladimír Rýpar a Antonín Pokorný, 2005


Zpět: Cestopis Tibet Na hlavní menu Vpřed: Cestopis Indie
Sitemap